Putování k Soví jeskyni (5. - 10. června 2010)
O patnáct kilometrů dál k západu, kolem Hřenska a Pravčické brány, se turisté jen rojí, ale na opačném konci Českosaského Švýcarska, v severním cípu Jetřichovických stěn, nepotkáte za den živou duši. Ani na značené cestě! Kdo odbočí z vyšlapané stezky do kaňonu nebo na náhorní rovinu, uvidí spíš lišku, jelena nebo muflona než člověka.
V tomhle bludišti pískovcových skal je kdesi skryta Soví jeskyně. Kdo tu jeskyni najde, získá zvláštní schopnost. Bude rozumět lesním zvířatům, ptákům, stromům i květinám...
Podle pověsti musíte vyjít z Ještědu, a ten je o pár desítek kilometrů dál na východ. Celou cestu až k Soví jeskyni máte vykonat pěšky, nikde nesmíte popojet vlakem ani autobusem. A to není všechno. Po celou dobu, co putujete, smíte jíst jen ta jídla, která si sami uvaříte. Všechny noci máte přespat v přírodě. I kdyby sebevíc lilo, nesmíte nocovat v obydleném stavení, můžete mít jen stan, uchýlit se za nepohody do jeskyně nebo přespat v seníku. To jsou důležité podmínky, které nesmíte porušit.
Miloš Zapletal: Soví jeskyně
Příběh o Soví jeskyni jsem četla před několika lety. Jak čas plynul, touha vydat se po stopách hrdinů tohoto příběhu byla stále silnější. Pomalu ve mně zrál plán cesty. Studovala jsem staré mapy i internet. 
Plánovala. Okamžik, kdy jsem s usárnou na zádech vyšla z domu s cílem nalézt Soví jeskyni, však nastal až týden před mými devatenáctými narozeninami. Naposled jsem se tedy rozloučila s příbuzenstvem, zamáčkla slzu a vyrazila vstříc dobrodružství...
Bylo to nezapomenutelné putování opuštěnými kraji, kdy jsem poznávala lépe přírodu i sebe sama. Spatřila jsem docela zblízka plno zvířat, která jsem jindy viděla jen mihnout se v dáli či dokonce pouze na obrázku v atlasu. Poznala jsem, co je to svoboda; chvíle, kdy se nemusím za ničím honit či či spěchat za pochybným cílem. Zažila jsem však také pocit odpovědnosti, že když něco neudělám já, tak to prostě nebude. Začala jsem si vážit dobrých lidí, se kterými jsem mohla prohodit několik slov, často jediných za ten den. A když jsem po týdnu, v den svých narozenin, stanula před bájnou Soví jeskyní, cítila jsem, že jsem trochu jiná, než když jsem se z Ještědu rozhlížela do kraje. Že jsem zase o kus dál.
Když se po letech ohlížím zpět k této cestě, vnímám ji jako svoji „vandráckou maturitu“, první větší a delší samostaný vandr po pár letech ježdění s kamarády, jeden z prvních s usárnou. Vyzkoušela jsem si mnohé a leccos, co jsem se naučila nebo viděla, mě pak provázelo i celá další léta.
Poslyšte nyní, jak probíhalo moje putování:
1. DEN PUTOVÁNÍ  Ještěd – Světlá pod Ještědem – Skalákovna – Čertova zeď – Těšnov – Osečná – U Lesovny Celkem: 37 km |
2. DEN PUTOVÁNÍ  Mohyla letců – viadukt v Novině – Sloní kameny – Krkavčí skály – Popova skála Celkem: 30 km |
3. DEN PUTOVÁNÍ  Loupežnický vrch – Petrovice – Jablonné v Podještědí – Skála smrti – Svitava Celkem: 34 km |
4. DEN PUTOVÁNÍ  Svojkov – Modlivý důl – Sloup – Kamzičí studánka – Klíč – Lesní divadlo Mlýny Celkem: 27 km |
5. DEN PUTOVÁNÍ  Křížový buk – Zlatý vrch – Studenec – Pavlino údolí – Jetřichovice – Mariina skála Celkem: 23 km |
6. DEN PUTOVÁNÍ  Šaunštejn – Hluboký důl – Hadí pramen – Kyjovské údolí – Soví jeskyně Celkem: 33 km |
Fotogalerie z akce: http://kawi.rajce.idnes.cz/Putovani_k_Sovi_jeskyni_4._-_11._cervna_2010