5. den putování k Soví jeskyni (9. června 2010)

Lesní divadlo Mlýny – Křížový buk – Zlatý vrch – Studenec – Pavlino údolí – Jetřichovice – Mariina skála (vyhlídka)
Celkem: 23 km

V noci mě vzbouzí rachot hromů. Celá podlaha se třese, snad ta skála nespadne. Letmý pohled ven a vidím, že krajinu šlehá jeden blesk za druhým. Raději se zase pokouším usnout. Ráno po bouřce není ani památky, nebe je nádherně modré. Věnuji se průzkumu lesního divadla a čtu si jeho program. Třeba sem na nějaké představení vyrazím, je tu vážně hezky.

Vytáhla jsem mapu, která mi konečně byla k užitku - zobrazovala pouze České Švýcarsko, ke kterému jsem se rychle blížila. Byla staršího data, mnohé věci na ní byly jinak, ale co bylo hlavní - byla na jí vyznačena Soví jeskyně! Sice přibližně, ale byla. Naplánovala jsem si cestu ke Křížovému buku, kde jsem marně hledala Muzeum opevnění, které jsem před lety navštívila. Někde tam ale být musí...

„...jen málokdo ví, proč se tomuto místu říká U Křížového buku. Proto se vrátíme zpět do minulosti, do doby panování Marie Terezie, kdy se na svazích Studence odehrála nejkrvavější bitva, kterou Lužické hory pamatují. Bylo to za sedmileté války... ...všichni padlí vojáci byli pohřbeni následujícího dne na sv. Máří Magdalénu... ...nad hroby vojáků byl na buk připevněn kříž... ...těžké boje pod Studencem dodnes připomínají kamenné pomníky u Lísky a Studeného, které hlásají úctu a mír všem padlým bez rozdílu toho, na čí straně bojovali.“

Všimla jsem si, že místo pískovců se v mém okolí začínají častěji objevovat čediče, mnohdy s krásně patrnou šestibokou odlučností. Pak jsem přišla k odbočce na Zlatý vrch. Neznala jsem ho, ale věrna zásadě tohoto vandru, že všechny odbočky se musí vyzkoušet, jsem se k němu vydala. A zírala jsem. Kdysi jsem viděla čedičové varhany Panské skály u Kamenického Šenova, ale Zlatému vrchu se rovnat nemohly. Ani rozlohou ani svou zastrčeností a neznámostí v povědomí veřejnosti. Prostě malý velký klenot schovaný v lese. V blízkém okolí této přírohní zajímavosti ne také zacházely podivné betonové bloky mně neznámého účelu.

I druhá odbočka, která se dostavila po pár kilometrech, mě mile překvapila. Podle mapy měl být ze Studence dobrý rozhled, ale že tam bude rozhledna, to jsem vážně nečekala. Rozhled byl tudíž přímo báječný. A pokud by se mi nelíbilo dílo člověka v přírodě, mohla jsem si sednout na suťové pole v západním svahu, odkud se nabízely také krásné výhledy.

Když jsem seběhla ze svahů studeneckých, čekala mě cesta do Jetřichovic vedoucí úzkým údolím Chřibské Kamenice. Onen kus krajiny nesl poetický název Pavlino údolí a skutečně se k němu dívčí jméno hodilo - byl překrásný. Člověk by tudy nejraději kráčel celé hodiny a užíval si chvíle klidu. Jenže... Zase se blížil déšť. Už skoro pravidelně každý večer. Musela jsem si pospíšit a nalézt nějaký úkryt. Snad to rychle přejde, nemá cenu jít v dešti.

Když jsem míjela chatky na kraji Jetřichovic, tak přišel. Rázně, bez dlouhého upozorňování. Prostě se během okamžiku spustil a vydatně kropil matičku zemi. Rychle jsem zapadla do jakési budky, která snad tvořila vrátnici chatového tábora. Nemělo to kompletní stěny a jak jsem zjistila, i střecha byla notně děravá. Následujících několik hodin jsem strávila různým poposouváním sebe i věcí, abychom měli co největší pohodlí a zároveň na nás moc nepršelo. Jakmile déšť polevil natolik, že menšími dírami přestalo téct, vytáhla jsem opět literaturu a začetla se do příběhu z polárních pustin.

Bylo po dešti. Oblohu zdobila nádherná duha a z kopců stoupala oblaka páry. Byl už podvečer, ale chtěla jsem ještě někam dojít. Nakonec jsem rozhodla, že mým cílem bude vyhlídka na Mariině skále, kde stojí dřevěný domeček. Stejně je všude mokro. Odměnou na za toto rozhodnutí mi byl překrásný západ slunce sledovaný z výšin. Červenavá záře prodírající se mlhami po dešti, nízkým sluncem osvětlené pískovce, plížící se černé stíny - něco nepopsatelného.

Závan studeného větru mi připomněl, že bych měla jít spát. Pokusila jsem zavřít ty okenice, které chatce zbyly, bezvýsledně, vítr s nimi lomcoval. Dveře toto nouzové obydlí postrádalo. Půlka se jich válela v koutě. Z mysli se mi vynořila myšlenka, že jsu vlastně v Národním parku, kde se nesmí skoro nic, natož přespat. V této paranoidnosti jsem z lavičky při jedné stěně boudy a zbytku dveří vyrobila cosi, pracovním názvem rakev, do čehož jsem se ukryla před zlými ochranáři, kteří jsou mi nepochybně v patách. Snad svým spánkem nebudu zvířátka a rostlinky moc rušit v jejich přirozeném vývoji...

Předchozí den Hlavní stránka Následující den