Zimní tábor Bobří stopy - 81. rovnoběžka
Vzducholoď Italia pod vedením generála Nobileho ztroskotala při návratu ze severního pólu
25. května 1928 nedaleko ostrova Foyn u Severovýchodní země. Na palubě byl i český vědec František Běhounek. Při nárazu nad led se odthla velitelská kabina a šest mužů zmizelo s odledčeným pláštěm vzducholodi beze stopy v polárním nebi. Další muž zemřel bezprostředně při pádu vzducholodi. Z devíti trosečníků na kře později zahynul ještě jeden, při pokusu dojít pro pomoc přes zamrzlé moře. Zbytek se dočkal zachrány ruským ledoborcem Krasin
12. července 1928. Při pátrání po italské expedici zahynulo devět mužů, mezi nimi i slavný polární badatel Roald Amundsen, dobyvatel jižního pólu.
Stojím uprostřed zasněžených plání. V této pustině se snažím nalézt místo, kde Italia předchozího dne tak nešťastně ukončila svůj let. Podle informací, které jsem obdržela v Kings Bay telegramem od italského velvyslance bych měla být už nedaleko. Avšak stále vidím jen ledovou pustinu. Mé pokusy navázat rádiové spojení přímo s trosečníky jsou zatím marné.
Z vysílačky se ozývá jen chrčění a pískání. Baterie pomalu dochází... Když tu náhle - pár slov. Nerozumím... Pobíhám po kopcích a snažím se ten signál znovu zachytit. Opakuji donekonečna své volání. V jednu chvíli slyším jasně: „Vydej se po hřebeni doprava, na Benešky.“ Dále mi hlášení sděluje, že ani jednomu z mých slov nerozumí a pokud jsem tuto zprávo zachytila, nechť jednám podle ní.
Na hřebeni zjišťuji, že Benešky jsou doleva. Ale vidím osamělou stopu lyží směrem doprava. Uvěřím jí. Ve chvíli, kdy si již začnu zoufat a uvažuji o návratu, zjeví se v dáli siluety dvou stanů. Jsem u cíle.
Tábor trosečníků jsem tedy našla. Ale tímto okamžikem se také stávám jedním z nich. Jak bláhový byl slib rodičům, že se vrátím během dvou dnů. O pár dní později telegrafuji domů, jak se věci skutečně mají a také o tom, že můj návrat bude vlivem těžkých ledových podmínek o něco opožděn.
Život na kře ledové měl svoje stereotypy. Ráno se člověk probudil a většinou se nezapomněl optat radiotelegrafisty: „Dobré ráno, pane Biagi, už jste dnes vysílal SOS?“ Když zapomněl, neměl holt bod. Také přes den se snažil nahnat různé body činnostmi, které by normálně nedělal: čištěním zubů, ledovou koupelí, během ke vzdálenému stromu, rozcvičkou či dobrým činem ve prospěch ostatních.
Zároveň probíhala i arktická olympiáda. Jednou ze zajímavých disciplín byla jízda na saních. Cožpak jízda jednotlivců, to nic nebylo. Třeba já jsem si to sjela v klídku svým obyčejných tempem. Teprv ve dvojicích to dostalo grády. Valili jsme si to s Jauvajzem šílenou rychlostí, oslepeni sněhem v očích přes kameny k cílové pásce, kterou jsme projeli jako první. Pokud byla jízda ve dvou zážitek byla jízda ve třech nepopsatelná. Asi
v polovině trasy nám hrozila vážná kolize se psem a v úhybném manévru jsem spadla ze saní a závod dokončila jízdou po břiše drže se těch saní aspoň rukama. V té rychlosti už prostě nasednout nešlo. Leč první místo bylo zase naše.
A tak závod stíhal závod. Skoky na lyžích, což byla spíše komická přehlídka originality skoků; orientační běh na lyžích, během něhož jsem, zabloudíc asi o pět kilometrů, navštívila vrchol Benešek, kam jsem jet vůbec neměla, a kontroly, kde jsem měla být, jsem zase minula; či stopovačka s osadníky vlky, kde v dramatickém souboji posledního vlka a osadníka, shodou okolností bohužel mě, zvítězily hladové šelmy.
Samozřejmě bylo také nutno se starat se, aby hořel oheň a nevyhasl, stále shánět vhodné dřevo na spálení a vůbec se starat o přežití. Dařilo se nám to myslím vemli dobře. Bylo však nutno také dát světu najevo, že jako žijem a kdeže to jsme. Na rádio nebyl moc spoleh, a tak jsme každý vyslali na pouť ledovým mořem vzkaz v láhvi, čili pohlednici, na náhodně vybranou adresu, kterou uvedl každý
z trosečníků.
Leč ani v této panenské pustině se nám nevyhnuly choroby. Stav Hopíka se jevil natolik vážný, že jeho transport do civilizace se zdál jediných východiskem. Podařilo se nám to za pomoci švédského letectva, leč jeden z pilotů při přistávacím manévru havaroval a tím se připojil k nám, trosečníkům. Jelikož měl na palubě také kytaru, bylo o zábavu víc než postaráno. A právě na večery, kdy jsme u ohně zpívali a hráli, občas zpěv proložili četbou kapitoly z Běhounkova románu Trosečníci polárního moře, na ty vzpomínám nejraději.
Též se mi do mysli vryla diskuze, která se jeden večer rozpoutala. Máme čekat zde v táboře na záchranu či se pokusit vydat přes ledové moře zpět? Oba názory měly velmi vyrovnané argumenty, váhavci přebíhali z jedné stany na druhou, nicméně nakonec bylo rozhodnuto, že zůstaneme společně, ať se děje, co se děje. V jednotě je síla!
Velkou výzvou pro celý tábor byla vana, která ležela poblíž studánky s pitnou vodou. Spřádaly se k ní nejrůznější výstřední nápady, jejichž vyvrcholením byla večerní koupel v ní a dalšího dne sjezd dvou odvážlivcům po svahu vstříc závratným hlubinách. Oba incidenty se obešly bez obětí na životech trosečníků. Ba právě naopak - znamenitě pozvedly náladu.
Nadešel poslední večer. Rádio hlásilo, že nejpozději zítra se Krasin probojuje ledem až k našim stanům. Zmocnila se nás jistá melancholie. Hrály se spíše smutné písničky, ačkoli jsme si slibovali ujetou párty. Pak přišla na řadu indiánská sauna, která byla těmi, kdož ji absolvovali, popisována v superlativech. I na makrely, visící týden ohništěm jako pochoutka a zbraň proti hladomoru, došlo. Byly vynikající. Pak jsme jen dlouho seděli, hleděli do ohně a mlčeli. Nikomu nebylo do řeči, natož aby se chopil kytary. Nad ránem jsme se konečně odebrali spát, avšak mnohem dříve než jsme si původně přestavovali.
Sedmého dne jsme zaslechli lodí sirénu Krasina. Někteří z nás se okamžitě rozběhli vstříc ledoborci, naší záchraně. Mezi nimi já. Ostatní setrvali na našem trosečnickém tábořišti ještě několik hodin, vše pečlivě sbalili, uklidili a naložili na palubu. Pak se i oni vydali vstříc Kings Bay a do daleké slunné Itálie.
Zde mé vypravování končí. Ne však tak docela. Byl to nezapomenutelný týden, který mi zase o něco více odkryl taje zimního táboření. A ty večery u ohně při četbě polárnických knih, když člověku táhlo na záda a voda v ešusu mu stihla mezitím zmrznout, tyto chvíle se mi hluboce zapsaly do mysli. Probudily ve mně zájem o místa, která jsem až dosud jen odbyla poznámkou: "Co tam? Vůbec nic a dost kosa." Nyní cítím, jak mě ty kraje skoro magicky přitahují. Kde se toto volání bere, to nedokáži zodpovědět ani sama sobě, vím však, že odolat mu nedokáži. Severe, na brzkou shledanou!
Stopař - Standa - Kukie - Jerry - Hyňas - Ondera - Špaggy - pes Annie - Hanka - Kawi - Jauvajz
+ Aleš a Hopík (nejsou na fotce)
Dopisy v láhvi ze kry ledové
Stalo se, že naše zoufalé prosby vržené napospas moři byly zachyneny různými lidmi po celém světě. Kopie těchto zpráv mi byly zapůjčeny a tak je zde uveřejňuji spolu se jmény nálezců.
Paní Hana Brtílková
Dobrý den,
uvízli jsme v oceánu na kře ledové, plavíme se na východ 81° rovnoběžka, 23° poledník. Oznamte to, prosím, příslušným orgánům, ať nás zachrání.
Za trosečníky Aleš
Benešky, 4. března 2010
Madam Slaninková Eva
Dobré ráno pane Biagi, už jste dnes volal SOS?
Protože jako už je to tady fakt krize a mohli byste pro nás dojet. Objednáváme zároveň kafíčko, keksíček a teplé jídlo. Je tady fakt hrozná kosa a nuda. Ponorka taky. Oteplilo se na –30 °C.
Souřadnice: …
Zoufalci.
Rodina Cíglerova
Dobrý den,
jsem pasažér vzducholodi Itália. Vzhledem k tomu, že jsme lehce ztroskotali, rád bych Vás požádal o záchranu.
Letěli jsme k severnímu pólu, jsem si tedy jist, že se nacházím na jich od severního pólu.
Všude okolo je voda, tedy až mě pojedete zachránit, vemte si s sebou loď.
Je nás tady hodně, jestli chcete zachránit i ostatní, vemte velkou loď.
Moc se na Vás těším.
Signor Georgio Škodák
SOS Italia!!!
Uvízli jsme na ledové kře. Naše souřadnice jsou 81. rovnoběžka a 28° severní šířky. Uvízli jsme na Pack-eisu, na malé ledové kře. Máme jen málo věcí a je nám zima. Prosíme o pomoc Citta di Milano.
Biagi.
SOS Italia!!!
Rodina Deutschova
SOS
Je nám zima a chceme domů! Všude jen bílo a bílo, jsme na obrovské ledové kře, někde na 81 SŠ a 27 VD. Zásoby dochází a přežíváme jen na pemikamu. Potřebujeme pomoc. Při ztroskotání někteří zemřeli, většina je nemocná a zraněná. Pomalu, ale jistě hyneme.
Prosíme pomoc!
Jitka Herzánová
Prosím, pomoc!
SOS, Nobile, Italia, SOS!
81. rovnoběžka, severovýchodně od ostrova Fyön.
SOS, Nobile, Italia!
Mrznou mi nohy a dochází pemikam! Zašlete kus špeku! Stačí i sádlo…
LUNDBORG
P. Doležalová
Prosím pozor!
Toto není cvičení! SOS
Loď „Italia“ ztroskotala v polárních nehostinných pustinách.
GPS: 49°24‘ S; 18°19‘ V
Enormní nedostatek potravin, jsme závislí jen na pemikamu (špek).
3 lidi zranění, 2 mrtví.
Prosíme odpověď přes IDO.
Výdrž max. 14 dní.
Rodina Koláčkova
Šťastný nálezče této zprávy, naše vzducholoď ztroskotala. Potřebujeme zachránit nebo zemřeme hlady a nudou. Okamžitě SEM pro nás přijeďte nebo pošlete odpovědnou osobu.
Díky
Tomáš Kudláček
SOS, vzducholoď Italia volá o pomoc!
Ztraceni v nekonečném prostoru věčného ledu, na souřadnicích, které však neznamenají mnoho naděje na záchranu, na 81°41‘ severní šířky a 27°21‘ východní délky.
Radiotelegrafista Biagi
Jiří Kalina
Docházijó nám tady na kře šproti. Co s tím uděláš, centrálo? Necháš nás bídně zhynout zde uprostřed smrdutého medvědího masa a ledových návrší? 81. rovnoběžka volá! 27. poledník křičí! Naše žaludky řvou! S.O.S.!
Pan Ondřej Schmid
Ahoj Ondro!
Zdravíme tě ze zimního tábora ve Vsetínských vrších. Máme se OK, jídla dosti, sněhu mála a Vláďa je autista jako obvykle.
Zdarec
–SOS–ITALIA–SOS–NOBILE–
–SOS–ITALIA–SOS–NOBILE–
–81–S.Š.–25–V.D.–
–SOS–ITALIA–SOS–NOBILE–
TRANSMETE–IDO–
Fotogalerie z polární výpravy Italie
Příběh vzducholodi Italia a její posádky. Od slavnostního statu z břehu kingsbayského fjordu, přes triumfální přelet severního pólu, tragické ztroskotání na ledových krách až po záchranu hrdinnými sovětskými polárníky.