Zamyšlení nad tím, co je tramping

Jsme trampové, věční tuláci,
jsme ptáci, kteří rozumí,
jsme zloději krásy a vandráci,
jsme plavci na voru do Země tří sluncí,
jsme, co jsme, a víme svoje,
a proto se nám jednou za týden nechce spát...

Miki Ryvola, z filmu Potlach (1965)


„Co je vlastně tramping? Na to může být řada odpovědí. Třeba se dá říci, že trampové jsou lidé, kteří tráví většinu volného času bloumáním po lese a pokud možno nastrojení buď do maskáčů nebo do traperského oděvu. Spí v lese a tamtéž občas pořádají slavnostní ohně. Někteří z nich také jezdí na různé folkové festivaly, countrybály atd. Tahle odpověď popisuje jen vzhled trampů, ale neřekne nám nic o důvodech, proč to dělají. Český, potažmo československý tramping má bezmála stoletou historii. Měnil se stejně, jako se měnila i doba v níž existoval...“

Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky

Tramping... Nechci se pokoušet definovat tento pojem, to už učinili jiní přede mnou a jistě i učiní po mně. Tramping je svým způsobem věčný. Nazývejme ho jak chceme. Byl tu vždy. Je to lidská touha po svobodě a volnosti.

„Jsem tramp a dobře vím, v kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku tak slabou, abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením a který se blýská radostí, když navečer skončím pochod a on se může zahryznout do chleba. Mám popraskanou kytaru, slepenou smolou a ona mě učí novým lesním nářečím. Jsem tramp a hodnoty, kterých si cením, jsou asi stejně podivné, jako já.“

Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky

Je to světlo ohně, tóny kytar, krvavé západy nad strmými svahy lomů, ranní probuzení v červáncích po studené noci, zrníčka písku v ešusu s čajem, křišťálová studánka s chladivou vodou v žáru léta, hořící kamínka ve srubu v lednových mrazech, strom, jenž se snaží růst na téměř kolmé skále, srnka, která se pase na loučce ztracené v hloubi lesa. Je to názor na svět a život. Věčná cesta, věčné toulání, věčné hledání.

„Nadevše jsou mi vzácná křesla z chorošů a mechu, kamenné stoly, benátská zrcadla studánek a pramenů. Jdu přes bludné kořeny za kouzlem svítících dřev, znám úplňky za zákeřnými bažinami a vím, kam si mohu kdykoliv zajít pro trochu krušného strachu a užaslé bázně.“

Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky

Trampem se většinou nazývá ten, kdo se tak cítí. Já sama si nejsem tak jistá, zda je pro mě ono označení vhodné, či jsem-li ho hodna. Raději se nazvu vandrákem, o tom sporu být nemůže.

Přesto člověk často potkává trampská individua táhnoucí z hospody do hospody, vandrující jen po campech, málem neschopných spát normálně v lese, objíždějící potlachy, koncerty a jiné trampské akce... Bohužel, právě tito jsou nejvíce vidět a slyšet. A tak bývá s oblibou sváděno na trampstvo vše možné: odpadky v lese, plašení zvěře či ničení archeologických nálezů...

Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky Vandrovní obrázky

„Trampy pronásledovaly dva nejhorší totalitní režimy 20. století nacismus a komunismus. Proč? Odpověď je jednoduchá a zároveň nám zodpoví otázku ze záhlaví. Na trampech vadila především jejich nezávislost a svobodymyslnost. Nepodléháme nikomu a ničemu. Jsme závislí jen na chuti zabalit si bágl a vyrazit k obzoru. Je to prostě tak – tramping je především SVOBODA. A tak to zůstane i nadále. Trampové tu budou. Nikdo a nic je nezničí.“

Při psaní textu byly použity citace z trampského časopisu Sdruženec a textu Mikiho Ryvoly



Jsme tuláci

Jsme tuláci, jen matka Země zná vznešený náš dávný rod,
a tam, kde lesy černají se temně, kde slunce zlatí stříbrné vlnky vod,
tam, všude na světě, je domov náš.

Jsme tuláci a v našich srdcích buší krev dávných tuláků,
co svět je znal, ty jejich písně bouře nepřehluší,
i skály ozvěnou je nesou v dál.

Jsme to, co země rodí a znovu ztrácí,
a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní,
jak ptáci.

Nás netíží starého světa okovy, sraz orla k zemi, zlom mu křídlo,
však ze zraku mu nevymažeš přec ten obraz skal,
kde volné měl své sídlo, i kdyby´s zlatou dal mu klec.

To jen člověku, jenž v marné touze všem bohům rovným přál si být,
kolikrát stačí slovo pouze, okovy pozlatit
a pak řve a jásá, že zvítězila svatá věc,
svých vlastních katů slávu hlásá a stejná zůstala mu klec.

Jsme to, co co země rodí a znovu ztrácí
a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní,
jak ptáci.

A kdyby ten svět byl plný dravců, nás jejich lesk či sláva nezláká,
nám dražší jsou ty písně mořeplavců
a volné prosté srdce tuláka.

Harry Mitrovský