2. den putování k Soví jeskyni (6. června 2010)

U Lesovny – Mohyla letců – Tetřeví sedlo – viadukt v Novině – kaple sv. Kryštofa – Velký Vápenný (lom a zavřená jeskyně) – Sloní kameny – Horní skály – Krkavčí skály – Krásný důl – Popova skála
Celkem: 30 km

Někdy nad ránem, nevím, byla ještě tma, mě probudila střelba. Okamžitě jsem se probrala a snažila jsem se tvářit děsně nenápadně. Hlavou mi míhaly zmatené myšlenky typu: „Šílení myslivci vyrazili na lov.“ či „Začala třetí světová.“ Teprve, když moje mysl plně opustila říši snů, došlo mi, že je to ohňostroj. Ulehčeně jsem si oddechla a ještě se na pár hodin natáhla, než zas budu šlapat dál.

V ranním světle jsem se sbalila a vyšplhala málem zpátky na vrchol Ještědu, kde jsem včera začala. Byl to ale výborný orientační bod, protože mapu jsem ke své škodě nevlastnila a orientovala se jen podle různých směrovek. Na ještědském hřebeni jsem se na chvilku zastavila u pomníčku ukrytého skoro v křoví. „Na tomto místě dne 20. 8. 1948 havaroval letoun, v němž tragicky zahynuli při výkonu služby českoslovenští letci a přední pracovníci leteckého průmyslu...“ Bylo jich celkem pět. Jakožto nadšenci pro vysílačky mi bylo líto nejvíc radiotelegrafisty, ačkoli měl ze všech nejnižší hodnost a žádný titul...

Zamyšleně jsem kráčela lesem, až jsem sestoupila do Údolí Kryštofova, kde se mým zrakům zjevil majestátní železniční viadukt na okraji obce Novina. Zastavila jsem v nedaleké hospodě na kofolu a potom již dlouho a sama kráčela po opuštěných hřebenech. Minula jsem vrch Vápenný s jeskynní, která byla stejně jako v Zapletalově příběhu zavřená, prošla kolem několika bunkrů tvořících kdysi opevnění naší vlasti, až jsem z lesů vystoupila do polí a luk.

Na konci jednoho pole, skoro až u kraje lesa zářilo cosi obrovského a bílého. Když jsem přišla blíž, rozpoznala jsem, že jsou to podivné skály, jakoby mnohonásobně zvětšené bludné balvany. Však také nesly příhodný název – Sloní kameny. Shodila jsem usárnu ze zad a jala se po nich lézt. Což o to – nahoru to šlo krásně, v kamenech byla vyšlapána spousta stupů. Leč, když jsem se nabažila krásného výhledu, nastal problém. Skála, po níž jsem měla slézt, byla skoro kolmá a hladká. Zatočila jsem se mi hlava a zvedl žaludek. Hlavou mi bleskla vzpomínka na Červenáčka a jeho příhodu na pískovcové homoli. Avšak na mě dole nečekali žádné Rychlé šípy se záchranným lanem, jen tichý les. Proto jsem zatnula zuby a krůček po krůčku se splazila dolů. Uf, pevná země, zhluboka jsem si oddechla.

Vojenských pevností začalo přibývat. Některé oblečené do zeleného hávu drobných rostlin, maskované tak, že by z nich jejich tvůrci jistě měli radost. Jinou stavbu jsem nalezla třeba přímo ve vesnici, hned kapličky. Zajímavý střet dvou myšlenek a okamžiků dějin... Myslela jsem na pohnutý rok 38, na statečné obránce, kteří zde, poblíž hranic, vyhlíželi nepřítele, odhodláni k boji, aby se nakonec museli potupně a bez boje vzdát. Historie bývá někdy krutá...

Pak výtvory lidské vystřídaly výtvory přírodní – pískovcové věže a skály. Nemohla jsem odolat a skoro každých pět kroků jsem se zastavovala a obdivovala díla Matky Přírody. Začínalo se ale trochu šeřit a pokud jsem chtěla dorazit, až v Popově skále, u níž jsem chtěla přespat, musela jsem trochu přidat do kroku. Svým, možná trochu ukvapeným pohybem jsem však vyplašila jezevce, který se procházel po pěšině přede mnou. Ztrnul, chvíli na mě zmateně zíral a pak zmizel v houští. Litovala jsem, že jsem si nepočínala tišeji, ale zase si vážila toho, že jsem mohla tohoto plachého tvora vůbec spatřit.

Už v mírném šeru se mi zjevila osamělá skála s vyhlídkou. Pospíšila jsem si k ní a když jsem po kovovém žebříku vystoupila až nahoru, zastihla jsem akorát západ slunce. Přejížděla jsem očima kraj pode mnou, který se ukládal ke spánku, a vše tam dole mi přišlo tak vzdálené, jako z jiného světa.

To místo tam ve výšinách mě natolik uchvátilo, že jsem se rozhodla přespat právě zde, abych hned po probuzení zase spatřila ty dálavy. Vál mírný větřík. Pro jistotu jsem však sebe i spacák přivázala ke kovové tyči, kdybych měla snad moc divoké sny. Můj poslední pohled patřil nočnímu hvězdnému nebi a pak jsem se již oddala blaženým snům.

Snění netrvalo dlouho. Vzbudila mě zima. Pak jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Také vítr notně zesílil. Pohlédla jsem k nebi a zamrazilo mě ještě více, než při závanu studeného větru. Obloha byla plná hrozivých černých mraků a na obzoru se blýskalo. Došlo mi, že moje pozice je v případě bouřky opravdu nevhodná, dokonce nebezpečná. Popova skála čněla vysoce nad okolní kraj. A ta tyč, která si večer posloužila jako vhodný úchyt – ideální hromosvod... Honem pryč!

V nejvyšší rychlosti balím uesku, háži bez ladu a skladu na hromadu své věci, prchám. S neforemných rancem slézám do žebříku, lomcuje se mnou vítr. Něco mi padá, jakési listy odlétají jako bílá holubice do hlubin. Konečně dole. Odhazuji to všechno pod nějaký stromek, roztahuji provizorně celtu a vydávám se s baterkou pátrat po ztracených věcech. Na žebříku visí za řemínek ešus, támhle zase nějaké oblečení a jídlo, dole pod skálou postupně nacházím všechny listy sešitku, který mi vypadl. Zdá se, že mám všechno. Trochu to všechno uklízím, zamotávám se do celty a zkouším dospat. Slyším, jak na mě dopadají první kapky deště. Vzápětí přichází očekávaná bouřka. Stihla jsem to. Kolem mě skřípí stromy a rachotí hromy, ale to už jakoby se mě netýkalo.

Předchozí den Hlavní stránka Následující den