1. den putování k Soví jeskyni (5. června 2010)

Ještěd – Světlá pod Ještědem – Skalákovna – Čertova zeď – Těšnov – Osečná – U Lesovny
Celkem: 37 km

Probudily mě první paprsky slunce, které se opřely o svah Ještědu. Vymotala jsem ze spleti spacáku, celty a spadaných stromů a dala se do balení usárny.

Včera po ránu jsem vyjela vlakem RegioJet za krásných pět korun (kéž by to tak bylo napořád) z Brna do Skalice nad Svitavou, odkud jsem pokračovala stopem až do Trutnova. Zde jsem vyzvedla Topika, který také chtěl putovat k Soví jeskyni. Zažila jsem malý šok. Na místo srazu dorazil s čímsi neforemným, co by snad šlo nazvat batohem. Ale batohem malomocným, protože mu z něj po každých pár krocích něco upadlo či se utrhlo. V onom zavazadle se také nalézala kupa zbytečností, mezi nimiž hráli prim dvoje boty, pět knih, dvě celty a zároveň stan. Korunu tomu pak dávaly dvě láhve Pepsi coly a taška s nápisem „Vytahám tě za uši“ od stejné značky.

Jen jsem spráskla ruce a jala se hledat vhodné místo ke stopování. Ve dvou, navíc s takovou bagáží, to byl kříž, přesto jsme se s večerem dostali do Vrchlabí. Odtud to však dál už nešlo. Rozhodně ne ve dvou. Rozdělili jsme se tedy. Já jsem jela do půl hodiny, zatímco Topik, který posléze do Liberce dojel vlakem, to po pár ušlých kilometrech definitivně vzdal a vrátil se domů. Zůstala jsem tak sama s očima upřenýma na obzor a dálkami před sebou.

V deset večer jsem stanula pod Ještědem a rychle se vydala podél lanovky vzhůru. Naskytl se mi překrásný výhled na svítící noční město. Dlouho jsem sledovala rej světýlek v hlubinách pod sebou a teprve, když tma zhoustla, jsem se uchýlila do křoví kousek od vrcholu, kde jsem ráno vzbudila.

Vraťme se tedy k ránu. Vstříc vycházejícímu slunci jsem vystoupala až k vysílači, prodrala se davy německých turistů, kteří se zde začali pomalu scházet chvíli se kochala výhledem a vysokými cenami v místním občerstvení a a pak vyrazila dolů, k Soví jeskyni.

Mapu jsem neměla, tak jsem řídila jen pokyny rozcestníků. U jednoho jako bych potkala Karolínu Světlou, která mi nabídla, že mě provede po zdejším kraji. Neodmítla jsem. Procházela jsem Světlou pod Ještědem, zastavovala se před různými staveními a četla názvy, které mi byly nějak povědomé z hodin literatury. Párkrát jsem měla dojem, že stojím opět na stejném místě, jen přicházejíc z jiné strany. Nebyl to jen dojem. Došla jsem až do rozkvetlých luk s nádherným výhledem na hřeben Ještědu. Ohlédla jsem se. Moje průvodkyně jakoby se ztratila. Stejně tak i turistická značka. Chvíli jsem zoufale bloudila, než mi jedna babička, stojící na prahu své chaloupky, poradila nejkratší směr k Horce.

Za pár chvil jsem již spatřila skalní obydlí vytesané ve svahu tohoto kopce. Skalákovna, jak psal Zapletal a co mi také sdělovala tabulka zde pověšená. Opět jsem se zasnila. Tu jsem spatřila nešťastného Jáchima Skaláka bloudícího kolem svého bídného domku a rozvažujícího o sebevraždě. A tam dole mezi stromy, zdálo se mi, to všechno tiše sledovala paní Karolína, který jeho osud navždy zvěčnila ve své povídce. Pohlédla na mě, jakoby smutně přikývla a zmizela v šeru stromů. Ještě dlouho jsem stála v zamyšlení, než jsem si hodila uesku na záda a vyrazila k dalšímu postupovému bodu, kterým byla Čertova zeď.

Nebyla bych to však já, kdybych hned v další vesnici nezabloudila. Zcela zmatená jsem doputovala do osady s pár domky a romantickým názvem Za vrchy, kde tentokrát s popisem cesty nastoupil před chaloupku dědeček. Popsal mi důkladně celou trasu, věděla jsem tak snad o každém kamenu u cesty, ačkoliv vedla po úzkých stezkách, využívaných většinou jen zvěří. Cestou jsem bavila poznáváním stop: byla tu liška, tu zas pes, támhle hopkal zajíc, o kus dál se na cestě zjevili stopy srnce. O co jen turisté chodící po značených trasách přicházejí...

„Čas od času za temných zimních nocí pekelné mocnosti znovu rozžhaví Čertův stolec...“ Naštěstí byl den, nadto jasný a slunný, takže jsem mohla nerušena pekelnými rejdy obdivovat zajímavou přírodní památku Čertova zeď. Několik kilometrů dlouhá skála skutečně vypadá jakoby byla postavena z mohutných kvádrů, snad dokonce rukou ďáblovou, přesto je však dílem ještě mocnější přírody.

Podél zdi a po lesních pěšinách jsem došla až do obce Dehtáry, kdysi dějiště slavných fotbalových zápasů mezi táborníky Bobří stopy. Odtud to na louku u Těšnova bylo co by kamenem dohodil. Místo toto sice nebylo na trase k Soví jeskyni, jak je popsána v knize, vlastně to byla zacházka, ale táhly mě sem vzpomínky silou nepřekonatelnou. Brodila jsem se po pás v trávě a myslela na svůj nejkrásnější tábor, který jsem tu před pár lety prožila. Studánka byla stále na svém místě, leč mnoho vody z ní neteklo. Před potok vedlo několik mostků, z části ztrouchnivělých a rozpadlých. Za stromem byla srovnaná hromada dřeva a stála tu rozpadlá koza... Bylo tu pořád tak krásně jako tenkrát. Leč Soví jeskyně tam někde v dáli čekala...

Cestou do Osečné jsem si poprvé plně uvědomila, že se nacházím v Sudetech. Osamělý německý hřbitov a prázdné domy s letopočty ze začátku století smutně hleděly do letního podvečera. Kam asi osud zavál jejich dřívější obyvatele a kdo vzpomene na ty tam za zdí, jejich hroby zarůstají mechem a křovinami? Ozvěna dávných věků a podivná vůně visely ve vzduchu. Byl to zvláštní večer.

Spěšně jsem prošla Osečnou a zamířila zpět k Ještědu – vedla tudy totiž nejkratší cesta do Kryštofova údolí a přesně tam jsem mířila. Zastavila jsem se už jen dvakrát. Poprvé u pramene Ploučnice. Zde to je malá tůňka s potůčkem, ale o kus dál na západ, tam u Ralska, se změní v prudce meandrující řeku plnou spadaných stropů a skrytých kamenů. Pravou výzvu pro vodáka. Nadto protéká opuštěným krajem bývalého vojenského prostoru, kde se mezi stromy vynořují rozpadající se stavby popsané azbukou, zrezivělé cedulky o těžbě uranu či záhadné potrubí vedoucí kamsi do dáli...

Podruhé mé kroky zbrzdil nádherný západ slunce, který jsem sledovala na pasece poblíž Pruského kříže, opředeného legendou o přízraku vojáka z prusko-rakouských válek. Mezi stromy už bylo docela šero, proto jsem ušla už jen pár set metrů a v blízkosti rozcestníku U Lesovny jsem si uvařila večeři a uložila se do mechu. Noc byla krásně jasná a nade mnou zářila nekonečná klenba hvězd.

Hlavní stránka Následující den