Zimní Beskydy (4. - 6. března 2011)
Naše osada je taková celorepubliková. Sice jsme se setkali kousek od Prahy, v lomech Amerika, ale dva z původních členů jsou Pražáci a dva Moraváci. A jelikož tu již delší dobu byla touha vyrazit i jinam, než do lomů, rozhodli jsme se k cestě pro změnu na Moravu...
Přišel s tím tuším Dan. Někdy na podzim prohlásil něco ve smyslu: „Nemám rád zimu, a proto bychom mohli udělat nějaký zimní vandr, někam do hor, třeba tam, jak bydlí Žemle, do Beskyd.“ Sice většina z nás už někdy spala v zimě pod širákem, přesto jsme se při plánování rozhodli pro pohodlí srubu. Jo, srubu, to se lehko řekne, jen si nějaký vhodný najít. 
O tom, jak Žemle po různých srubech pátrala, skrývala se před vlky pobíhajícími zamrzlým lesem, by šlo sepsat celé romány. Od toho tu ale nejsem. Ten, na který padla naše volba, nám doporučil kamarád JeRy i s „přesným“ popisem cesty. Po dlouhém hledání byl tento příbytek konečně nalezen a mohlo se jet. Ubytování se tvářilo přímo luxusně. Jen tvářilo.
Účast byla neuvěřitelná – sešli jsme se všichni osadníci plus ještě kamarád Honza, nadějný kandidát na post člena osady. Kvůli našim rozdílným bydlištím se v pátek od beskydskými hřebeny zjevila jen sekce moravská tvořená Kawi, Žemlí a Honzou, sekce česká vyrážela z hlavního města až o půlnoci s příjezdem ráno.
Hned po vystoupení z vlaku jsme se pohádali, zda autobus na konec Čeladné jede nebo nejede. Názor, že nejede, získal navrch ve chvíli, když jsme už deset minut po pravidelném odjezdu stáli na zastávce zbytečně. Vydali jsme se tedy na nudnou cestu po asfaltce pěšky. Samozřejmě, v tu chvíli se zjevil zpožděný autobus. Štěstí nám však přálo a doběhli jsme ho na další zastávce. A pak už vzhůru do kopců. Cesta byla dlouhá, jednotvárná a Kawi ji doprovázela povzdechy, co že je tohle za krajinu, když tu nejsou pořádné skály a s přestávkami pěla ódy na Roverky. Když už míra keců byla neúnosná byla Žemlí upozorněna, že pískovec tu je, jen je schován pod zemí. To jí dodalo naději do dalšího žití a konečně byla potichu.
Šera postupně přibývalo, ale stále jsme ještě nebloudili. Víceméně spořádaně jsme se dostali k „pětimitovému buku“, odkud že to má být ke srubu pět minut, trefí-li se ovšem směr. Pochopitelně jsme ho netrefili a po marném klouzání do strmých údolí nás Žemle nechala na jakési výspě nad svahem a zmizela do tmy. Přemýšlela jsem, zda ji ještě někdy uvidím.
„...kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí...“ Onu písničku sice nijak zvlášť nemusím, ale její slova mi stále zněla v mysli. Les nebyl zdaleka tichý, ze všech směrů se ozývaly podivné zvuky, za každým stromem, číhala dravá šelma. Čekání bylo nekonečné, když se konečně objevilo světlo baterky.
„Nic, zkusíme to ve vedlejším údolí,“ sděluje své závěry Žemle. A ejhle – stačilo pár kroků a zahlédli jsme střechu srubu hluboko pod námi. Samým nadšením jsem svah sjela po zadku.
A to už stojíme před srubem a zvědavě nakukujeme dovnitř. „Teda, z něj je ale cítit vůně kouře,“ říká kdosi. V několika dalších hodinách přicházíme na to proč. Kamínka sice vypadají hezky ale absolutně netáhnou. Dusíme se jako v plynové komoře, ale že by bylo ve srubu o něco tepleji, to říct nejde. O vaření večeře ani nemluvím. Nakonec sním demonstrativně šest skoro zledovatělých párků a prohlásím, že ve spacáku bude tepleji, což ostatní přijmou jako smutný fakt a jde se spát.
Ráno přichází až moc brzy. Vstáváme v šest, abychom mohli jít Pražákům naproti, sraz je na svahu Kněhyně. Po zkušenosti ze včerejška navrhuji, že zůstanu ve srubu a zkusím něco spáchat s kamny. Jistou roli v této velkorysé nabídce pochopitelně hrál i můj teplý spacák. A tak jsem se ještě asi dvě hodiny převalovala, než jsem vytáhla do boje s tím čadícím monstrem.
„..sám v dřevěné boudě, sen o zlaté hroudě, já nechám si tisíckrát zdát...“ opět se mi vybavuje písnička. Však také, jako na doplnění mých myšlenek, visí na zdi veliký znak osady Severní vítr, která tento srub kdysi postavila.
Stav od devíti do dvanácti by šlo nazvat možná remízou, v častými výkyvy do absolutních proher. Ztopila jsem skoro všechny třísky a březovou kůru, zledovatělé dřevo ne a ne chytnout. A když už jo, stejně nešlo dýchat. Klepu se zimou a postupně se obaluji do různých hader, spacáků a celty. Nezvedám se také výš než metr nad zem, všude jinde je hustý dým. Ve dvanáct se mi povedlo kamna pořádně roztopit a i tento stav udržet. Ve dvě už dokonce hřála. Modlím se ke všem svatým, aby kamarádi co nejdřív přišli, než mi dojde dřevo a budu muset začít zatápět srubem. Sekery jsem sice našla dvě, ale obě zlomené. Jejich topůrka posloužila dobře...
Ve čtyři se konečně zjeví ve dveřích Dan. Místo pozdravu jen zvolám: „K zemi!“ což je důležitý předpoklad pro přežití. A po něm se zjevuje i zbytek. Sice všichni proklínají nepříjemný dým, ale teplíčko je příjemné. Všechno má holt svoji cenu.
Vaříme různé rozličné krmě k večeři, Žemle ladí kytaru a posléze i zpíváme. Velmi pohodový večer. Pak nenápadně posíláme Honzu ven „naštípat dřevo“ a radíme se o jeho přijetí do osady. Domluva je poměrně rychlá, byl s námi zrovna na třech vandrech, všichni jsou pro. Leč onen hoch vzal svůj úkol velmi vážně a nalákat ho zpět dovnitř s plnou náručí dřeva se nám podaří až po dlouhých minutách. Poté už se šerif snaží pronést nějaká slavnostní slova, Kawi mu zpoza kamen šeptá nápovědu, nakonec to nevydrží, ujme se sama slova a z kapsy vytáhne i domovenku, kterou tam „čirou“ náhodou měla. A je nás zase o jednoho víc...
Potom se hovor stočí zpět k jídlu:
„Přijde mi, že ta bezlepková jídla jsou samé hnusy,“ zanaříká Kawi nad svým osudem celiaka.
„Co máš z toho, můj taťka je makrobiotik...“ utěšuje mě Žemle, že může být i hůř.
„Hele, a není on kartograf?“ vnáší nové světlo do problému Dan.
Přijde nám to děsně vtipné. Dlouho se smějeme. Při zvýšeném množství kouře je k smíchu asi vše. Velkým hitem jsou moje kanady, jediná suchá obuv ve srubu a tak mnoho vtipů letí i na ně, ačkoliv si je co chvíli někdo půjčuje, chce-li jít kamkoli ven.
Hodiny se pomalu nakláněly k ránu, když jsme se odebrali konečně spát. Jestli jsme se včera báli, že umrzneme, tak dnes byla obava spíše z udušení, srub byl krásně vytopený a zakouřený. Leč i tato noc proběhla bez následků a ráno nás vzbudily tóny Žemliny kytary...
Ještě jsme trochu poklidili, udělali víc dřeva, než jsme tam v pátek nalezli, smotali usárny a sbalili batohy – a byl čas na odchod... Naposled jsme srubu zamávali a již se drápali po zledovatělých svazích na vlak. Když jsme po pár hodinách zase sestoupili ze zasněžených hor, čekalo nás ještě několik kilometrů po silnici, zase ta nudná cesta jako v pátek. Náhodou však nám, Kawi a Honzovi, kteří jsme šli trochu napřed, zastavilo auto, tak jsme neváhali a jeli. Jen jsme měli trochu špatné svědomí, 
že jsme nechali kamarády daleko na sebou. Zbytečně. Za chvíli jsme je potkali, jak v Čeladné na parkovišti také vysedají z auta...
Stopováním jsme ušetřili čas, a tak jsme si zaskočili ještě na kofolu. S Žemlí jsme se navzájem pozvaly na kofolu, čímž jsme vyhodnotili „seveřanskou“ sázku z podzimu – ve vlaku jsme se vsadili, zda na Roverkách kromě hromady Jižanů potkáme i nějakého Seveřana. Potkali jsme hned dva, zřejmě však jediné, jak aspoň nasvědčují mé pozdější zkušenosti...
V zatáčce zahoukal vlak, honem sbíráme sebe i své věci, naskakujeme do něj. Pak už jen stisknout ruce, zamávat těm, co postupně vystupují a přestupují a nakonec dojet úplně sám, jen se vzpomínkami, až do svého domova...
Fotogalerie z akce: http://kawi.rajce.idnes.cz/Zimni_Beskydy_4._-_6._brezna_2011