Cesta na sever (21. července - 12. srpna 2010)

Nikdo se neubrání kouzlu polárních krajin, kdo už tam jednou byl. Pocit naprosté svobody ducha; oproštěnost od každé starosti a hmotné věci, které nejsou nutné k životu; okolnost, že ztrácejí na ceně myšlenky, zásady, city, které se jeví v obyčejném životě jako základní a důležité; peníze, zlato, věci obecně cenné mění se v předměty naprosto zbytečné, které odhazujeme bez pocitu lítosti; lidský zákon už neexistuje a ustupuje zákonu přírody; nesmírná samota, kde se každý cítí pánem sebe sama; všechno to, jednou prožité, už se nezapomene a působí přitažlivostí, které není možná se ubránit.

Umberto Nobile

Kdysi jsem v jedné knize četla tato slova. Možná vyznívají trochu pateticky, přesto jsem chtěla zjistit, co je na nich pravdy. A vlastně moc nepřeháněla. Než zveřejním ucelenější zápis z akce, přináším alespoň několik textů, které jsem sepsala přímo cestou pod dojmy konkrétních míst...

„Divoké řeky plné kamenů, borovice, břízky, suťová pole, modravá jezírka, vlnící se vodní hladina ve stínu horských štítů pokrytých záplavami sněhu...
Nádherná nespoutanost této krajiny, nekonečné rozměry... Neviděla jsem dosud kraje krásnějšího nad tento...“

„A stay on Svalbard is the perfect vacation if you want peace, quiet and space for thoughts and dreams. (z průvodce po Špicberkách)“

„Hledím k severu.
Tam někde daleko, ukryt v mlhách a nekonečném moři ledových ker leží onen bod, k němuž upínalo své touhy mnoho dobrodruhů. Bod, jenž je zřejmý pouze z map, nijak se nelišící od okolní krajiny. Krajiny? Pustého polárního moře. Přesto se našli tací, kteří nasazovali své životy, aby toto místo spatřili...
Tam někde daleko v mlhách... Daleko a přesto blíž, než místo, odkud jsem vyšla. Mnohem blíž... Kdyby můj pohled obletěl skoro tři čtvrtiny země, teprv pak by spatřil vzdálený domov. Tam někde na jihu.
Mlhy klesají níže po svazích okolních hor. Pomalu snad přestávám věřit, že nějaký domov existuje. Vše je tak vzdálené, nedostupné. Není nic než tohle místo. Vzpomínám-li na mé rodiště, jako bych slyšela hlasy ze záhrobí...
Záhrobí? Je snad tohle ráj? Ano, když slunce zlatí svahy hor, v dáli se třpytí bledé svahy ledovců, ze strmých skal se ozývá zpěv ptáků; když hledím do očí sobovi, který se nerušeně pase vedle mě. Ano, to je ráj. Ráj, který se však v jediném okamžiku může změnit v mrazivé polární peklo, kde se člověk obává o holý život.
Je to drsný, opuštěný kraj, ráj i peklo, světlo i tma, oslnivá záře i hluboká temnota. A je jen na nás, zda zmizí v propadlišti dějin, či zda ho spatří i ti, co přijdou po nás...“

„Šero a přítmí. Barevné paprsky pronikají vitrážemi vysoko nad hlavami návštěvníků. Ve stojanech svítí tisíce svící a klenba se ztrácí někde v nekonečných výškách. To je Trondheimská katedrála, kde člověk tolik cítí malost a bezvýznamnost své osoby. Snad nejkrásnější církevní stavba, co jsem kdy spatřila...“

„Lední medvěd ji nesežral a úspěšně přežila svou velkou Cestu na sever. Získala mnoho nových poznatků a zkušeností, ať už ohledně cestování, táboření či vaření. Ztratila část svého vybavení a naivní iluze. Plně docenila nudné hodiny angličtiny ve škole. Poznala, že dobří lidé z Wabiho písničky stále existují. A nejen to... Navštívila norská (Oslo, Trondheim, Narvik, Tromsø) a švédská (Stockholm, Uppsala) města. Osud ji zavál až na arktické Špicberky, kde obdivovala divokou přírodu na dosah ruky, dávné pozůstatky důlní činnosti a nezapomněla ani na vzducholodě. Stopovala ze severonorského Tromsø do Brna, trasu dlouhou kolem 3187 km, aby zjistila, že doma je doma. Přesto však její srdce stále dlí na horských štítech a v údolích pod ledovci, tam v zemi fjordů, a ona ví, že ji touha po dálkách dlouho v klidu nenechá...“

Část první: Vlaky, nádraží a Oslo (21. - 22. července 2010)

Fotky z cesty vlakem z Brna přes Německo, Dánsko a Švédsko až do norské metropole. Toulání osloskými ulicemi a návštěva muzea Framu.
Odkaz: Část první na rajčeti

Část druhá: Švédské intermezzo (23.července 2010)

Několik smínků z návštěvy Stockholmu a Uppsaly. Nejde ani tak o památky, spíše o drobnosti, co mě zaujaly. Více také v albu Stockholmská Stínadla.
Odkaz: Část druhá na rajčeti

Část třetí: Až za polární kruh (23. - 24. července 2010)

Vlakem přes tisíc kilometrů z Uppsaly do Narviku, severněji už to nejde. Tak přišel čas na moje první severské stopování - 250 km do Tromsø.
Odkaz: Část třetí na rajčeti

Část čtvrtá: Polární město Tromsø (24. - 26. července 2010)

Necelé tři dny strávené v městě na 70. rovnoběžce, toulky ulicemi i po kopcích a fjordech, návštěva dvou muzeí a pak již vzhůru na letiště!
Odkaz: Část čtvrtá na rajčeti

Část pátá: První dojmy z polárních ostrovů (26. - 28. července 2010)

Přílet na Špicberky, zděšení, že tu opravdu jsu, pád do ledovcové řeky, setkání s důlní činností a dlouhá návštěva muzea vzducholodí.
Odkaz: Část pátá na rajčeti

Část šestá: Výprava s biology (28. července 2010)

Seznámila jsem se s místními studenty Arktické biologie a společně jsme se vydali fotit přírodu Špicberků - a byla zajímavá, není tu jen kamení a led...
Odkaz: Část šestá na rajčeti

Část sedmá: Toulání kolem Longyearbyenu (29. - 30. července 2010)

Toulky po kopcích nad městem, pátrání po zbytcích důlních staveb (třeba „Orlí hnízdo“), focení ptáků a květin, první návštěva údolí Adventdalen...
Odkaz: Část sedmá na rajčeti

Část osmá: Průzkum dolu 2b (29. července 2010)

Výprava s biology do budov dolu 2b, asi nejvýraznějších staveb v těsné blízkosti Longyearbyenu. Leč i zde byly vstupy do štol uzavřeny ledem...
Odkaz: Část osmá na rajčeti

Část devátá: Procházka přes kopec (31. července - 1. srpna 2010)

Výprava k dalším ústím štol a pozůstatkům železnice, lezení na kopce, cesta podél důlního dopravníku zpět do města a sledování polární lišky.
Odkaz: Část devátá na rajčeti

Část desátá: Polární výprava (2. - 3. srpna 2010)

Z legrace jsem tuto cestu nazvala polární výpravou - vydala jsem se s půlnočním sluncem v zádech do údolí Adventdalen k dolům šest a sedm...
Odkaz: Část desátá na rajčeti

Část jedenáctá: Poslední chvíle na Špicberkách (4. - 5. srpna 2010)

Pár posledních záběrů před odletem, fotila jsem vše, co mi přišlo zajímavé a o čem jsem měla dojem, že to ještě můj foťák nezachytil...
Odkaz: Část jedenáctá na rajčeti

Část dvanáctá: Návrat na jih (5. - 12. srpna 2010)

Když mě letadlo doneslo do Tromsø, přišla část poslední - stopovat až domů. Nespěchala jsem, ale i tak jsem za týden překročila české hranice.
Odkaz: Část dvanáctá na rajčeti