6. den putování k Soví jeskyni (10. června 2010)

Mariina skála – Vilemínina stěna – Rudolfův kámen – Šaunštejn – Malá Pravčická brána – Mezní louka – Hluboký důl – Zadní Jetřichovice – Panenská jedle – Hadí pramen – Kyjovské údolí – Velký pruský tábor (převis) – Soví vyhlídka – Soví jeskyně
Celkem: 33 km

Ráno jsem vstala poměrně brzo, nechtěla jsem být atrakcí pro turisty a soustem pro ochranáře. Přece jenom, v boudě jsem byla krásně na ráně a ty varovné tabulky všude okolo.
I sbalila jsem se a vydala na svou pouť pískovcovými skalami plnou nádherných výhledů. Prošla jsem kolem známého převisu Balzerovo ležení, kde se nachází několik zajímavých skalních nápisů, až jsem dorazila na Vilemínimu stěnu, odkud jsem se mohla ohlédnout zpět na své nocležiště. Pak už jedna vyhlídka střídala druhou, třeba Rudolfův kámen s vrcholovou boudou a příkrým přístupem či mnohé jiné, nejspíše bezejmenné. Ačkoli jsem kráčela skoro nejfrekventovanější částí Národního parku mnoho lidí jsem nepotkala. Byl všední červnový den a já tomu byla vděčná.

Co bylo také milé, byla přítomnosti drobných potůčků, ze vyprahlých pískovcích ne zrovna častý jev. Dokonce jsem viděla i lahve postavené pod převisy a sbírající vodu odkapávající přímo ke skály. Asi byl nějaký vlhký rok.

Cestou jsem si všímala mnohých nápisů vyrytých do skal. Nejčastěji šlo od podpisy kolemjdoucích, mnohdy opatřené letopočty. Některé byly i docela staré. Také se často objevovaly různé jednoduché značky jako rovnoramenné kříže. K čemu ty přesně sloužily, to mi zůstalo utajeno. Snad k označení pozemků (ale ve skalách?), kdo ví...

Čím blíž jsem přicházela k Mezní Louce, tím přibývalo davů turistů. Na loupežnickém hradu Šaunštejně už bylo poměrně narváno, a to jsem viděla blížit se další procesí. Raději jsem tedy zaběhla k Malé Pravčické bráně, kde bylo podstatně volněji. Ale nebylo zbytí, přes Mezní Louku jsem musela. Množství lidí, několik zájezdních autobusů a světových jazyků, pětinásobné ceny všeho. Strávila jsem zde jen čas nejnutnější a zmizela, nechávajíc za sebou dotazy: „Nebyla to usárna, co měla na zádech?” Inu, asi tu takové zjevy moc často nevidí...

Hlubokým dolem, kolem kopce Bouřňáku a Pustých skal jsem se dostala na asfaltku, kde se občas mihl cyklista, jinak ticho a prázdno. Asfaltka mě zavedla do bývalých Zadních Jetřichovic, ležících u samé hranice s Německem. Dnes tu stojí už jen dřevěný altán. Zaskočila jsem si na chvilku mrknout k našim sousedům, ale pak již honem dále. Říkala jsem si, že bych dneska mohla k Soví jeskyni dorazit, jen se nesmím moc zdržovat. Cesta ubíhala pěkně. U dalšího rozcestí nesoucího název Panenská jedle jsem nalezla už jen pahýl kdysi zřejmě ztepilého stromu. Minula jsem odbočku k Černé bráně i s varovnou tabulkou, že bych se musila vrátit po stejné cestě zpět, jelikož mimo značenou trasu přece nesmím. Někdy se tam musím ještě mrknout, Černé bráně to dlužím.

U Hadího pramene jsem potkala další cyklisty jedoucí do Doubic a ti mě zmátli natolik, že jsem se vydala v jejich stopách. Až pozdě mi došlo, že já chtěla do Doubic Zadních, které byly trochu jinde. Popravně jsem vůbec netušila, kde jsem a ani moje mapa mi moc nepomohla, chybělo tam skutečně mnoho nových informací a turistického značení. Když jsem tedy spatřila zelenou značku vedoucí od tušených Doubic kamsi dolů a jakoby zpět, riskla jsem zacházku a dala jsem se jí vést. Naštěstí mě zavedla do Kyjovského údolí. Rychle míjím rozcestník u Turistického mostu. Táhne mě to dál. Už jsem skoro u cíle. Nervozita roste. Po týdnu jsem konečně tady! Podruhé porušuji zásadu o navštívených odbočkách a nechávám za zády Brtnický hrádek. K Velkému pruskému táboru, obrovskému převisu, si však zajdu, když už jsu tady.

A pak již - Soví vyhlídka. Usedám zde na chvíli. Dívám se do kraje a vytahuji Zapletalovu knihu. Čtu si podrobně, co tam o poloze Soví jeskyně píše. Tak a teď jen hledat. Slézám z vyhlídky, odkládám batoh pod převisem a vydávám se na průzkum. Dlouho nic. Převisy, soutěsky, skály... Pak nalézám jakousi díru. Tají se mi dech a lezu dovnitř. Při troše fantazie by tuto prostoru vytvořenou zborcenými kamennými bloky šlo nazvat jeskyni. Že by? Hledám cokoli, co by mi to potvrdilo. Nápis, cedulku, kempovku, jakoukoli připomínku něčí návštěvy. Nic. Buď jsem na špatném místě nebo se ochranáři činili a stopy po vandrácích důkladně zametli. Nacházím druhý výlez a opět spatřuji denní světlo.

Tak nějak nemohu uvěřit, že by tohle byla ona Soví jeskyně, kvůli které jsem týden putuji. Ještě velmi dlouhou chvíli pobíhám po skalách a pátrám. Žádnou jinou jeskyni však nenacházím. Jsem zoufalá a tak si znovu čtu Zapletala. Oči mi však náhle padnou na jeden odstavec v knize:

Pocítili hrozné zklamání.
„Tohle je vážně Soví jeskyně?” zeptal se nedůvěřivě Martin.
Dědeček přikývl.
„Taková díra!” řekl opovržlivě Renda.
„A my se sem táhnem takovou dálku.” rozmrzele poznamenal Dan.
„Byl to jen symbolický cíl velkého putování” řekl dědeček. „Zvolil ho už táta mého táty. Tak proč to měnit?”
Odmlčel se a pokračoval.

„Ostatně - Soví jeskyně, to zní docela pěkně. Tajemně. Sova je symbolem moudrosti. A jeskyně rozněcují fantazii. Na konci každé velké cesty, kterou projdete poctivě , bez podlézání a obcházení překážek, bez zbabělého uhýbání, jste o něco moudřejší, zkušenější, zdatnější a sebevědomější.”

Kdo projde od Ještědu až k Soví jeskyni pěšky, získá zvláštní schopnost, připomíná si Martin pověst, kterou jim Danův dědeček vyprávěl za měsíční noci na rybníku... Martin tehdy neříkal nic, cítil, že ta slova mají skrytý význam. Když se člověk dvanáct dní toulá přírodou, potká v lesích a na lukách spoustu plachých tvorů, srnky, zajíce, bažanty, veverky, jeleny, muflony, otakárky, mravence, vosy, káňata, střevlíky. Vidí plno krásných stromů a pestrobarevných květin. A kdo není slepý ani hluchý,vnímá to, co vidí a slyší, všechny ty drobné zážitky , příhody a poznatky se v něm ukládají, začíná líp rozumět zvířatům, ptákům i rostlinám. Ne snad tomu, co si povídají, takovou schopnost mají moudří lidé pouze v pohádkách, ale tomu, jak žijí, proč se chovají tak a ne jinak, proč jsou takoví, jací jsou.

Vždyť ta slova mají pravdu! Sama to nyní tak cítím, jakoby to bylo o mně. Vlastně, trochu i je. Přece jsem také prošla cestu z Ještědu a Soví jeskyni nalezla. Trochu to léčí mé rozčarování. Stálo to za to. Cílovou fotku se Soví jeskyní však nespáchám. Z části ze zklamání „že není moc co fotit”, z části, abych zachovala její tajemno. Třeba se někdo další vydá v mých stopách, tak ať si to také prožije...

Nasbírala jsem pár klacků, udělala si na malém ohýnku večeři (pořád jsu v Národním parku, nebo aspoň v CHKO) a většinu dřeva nechala pod převisem pro příští. Věřím, že budou. Když jsem pak usínala, hledíc na kamennou stěnu nad sebou, blesklo mi hlavou, že mám dnes vlastně své devatenácté narozeniny a lepší dárek si vážně nemohla přát.

Předchozí den Hlavní stránka