4. den putování k Soví jeskyni (8. června 2010)

Svitava – Svojkov (hrad) – Modlivý důl – Sloup (skalní hrad) – Nový Bor – Kamzičí studánka – Klíč – Kytlice – Lesní divadlo Mlýny
Celkem: 27 km

Ze sna mě vyrušilo podivné dupání a funění. Opatrně vystrkuji hlavu ze spacáku a hledím do tváře strakaté krávě, která si mě nedůvěřivě měří. Jelikož má v patách i své družky, rozhoduji se vyklidit pole. Rychle motám své věci do neforemného válce. Když kráčím loukou směrem k silnici, zjišťuji, že jsem včera v noci překonala ohradník kraví pastvy, aniž bych si toho vůbec všimla.

Uchyluji se na autobusovou zastávku, kde je příhodný záliv rovného asfaltu, na němž se hodlám lépe sbalit. Mrkám na jízdní řád - autobus jede před šestou ráno a pak až v jedenáct. Mělo by to být v pohodě. Jenže, ve chvíli, kdy si na silnici rozprostřu celtu a všechno na ni úhledně naskládám, se v zatáčce zjeví onen stroj. Rychle to sklízím a bavím se tím, co si asi musel o mně myslet řidič. Z této příhody jsem taktéž pochopila, že jsem vstala zatraceně brzo, jedenáct rozhodně nebylo.

Původně jsem se chtěla podívat ještě na Pusté kostely, ale měla jsem tak trochu ponorku sama na sebe, a tak jsem raději vyrazila mezi lidi - tedy do Svojkova. Můj problém to však nevyřešilo. Na návsi hledím do mapy a do očí mi padají samé optimistické názvy: Ortel, Údolí samoty či Lesní hřbitov. Připadám si děsně unaveně a nikam se mi nechce. Dlouhou dobu sedím pod stromem u mapy a sleduji čilý ruch místním obchodě.

Měla bych se sebrat, říkám si, přelepím si nohy novými náplastmi, najím se a jdu. Na hrad. A ne na ledajaký - ale na Svojkov, který je kolébkou šlechtického rodu Kapounů ze Svojkova. Už kvůli zmíněnému rodu se na něj těším a nezklame mě. Je to krásný skalní hrad, ukrytý v lese, po jeho zdech se dá nádherně lozit. S načerpaným optimismem vyrážím do sloupských skal. Obdivuji skalní kapli v Modlivém dole i přírodní tvary pískovců. Pak však přichází krize číslo dva. Trhá se mi popruh na usárně. Drobná maličkost, která stačí k narušení těžce získané duševní pohody. Nejdřív asi hodinu zoufám, co s tím, pak se svalím do trávy a v duchu nadávám na celý svět. Občas se vrhnu k usárně, bezmocně s ní cloumám, proklínám onen batoh a představuji si, jak ho zahazuju a jdu dál jen s holýma rukama. Vidím sama sebe, jak stojím na poště a posílám usárnu domů, či jak si vychutnávám nalezení Soví jeskyně.

No ovšem, Soví jeskyně, ta za mnou nepřijde. Spravuji popruh pomocí jehly, nitě a přezky z žebradla, třeba vydrží. Dělám drobnější inventuru jídla, konzervy jsou evidentně zkažené, z té ranní mi začíná být pěkně zle. Ani ostatní nevypadají o moc lépe, vyhazuji je.

Ve Sloupu na mě čeká další skalní hrad a také barevný ptáček, kterého delší dobu pozoruji, když se mi podaří po strmých schodech vydrápat až nahoru. Procházím si skalní místnosti a fotím desítky fotek. Dole pod hradem si dávám kofolu. Za pouhých 15 korun půllitr. Za tomto místě bych si dovolila uvést kofolovou studii, kterou jsem provozovala v předchozích dnech. Vyplývá z ní, že Kofola může stát v rozmezí 15 - 30 korun, při čemž nejčastěji je za 20 – 25. Chtít za ni třicet je nehorázné a patnáct naopak zázrak. Testováno na několika místech cestou.

Mířím dále do Nového Boru, kde opět krátce vychcípávám, a následně stanu na úpatí hory Klíč. Pomalu stoupám vzhůru. U Kamzičí studánky (kde není návštěvní kniha) potkávám kluka, který se podivuje nad mojí usárnou, ale daleko víc nad tím, že holky jezdí sami do lesa. Když mu sděluji, že jdu z Ještědu, skoro nevěří. Pak odbíhá k vrcholu. Po jeho odchodu se hecuji a běžím také. Udýchaná stanu chvíli po něm nahoře a čeká mě báječný rozhled. Dlouze se kochám a až znepokojivé mraky na obzoru ke přimějí k sestupu.

Začíná být nápadné dusno. V Kytlicích padají první kapky. Vypadá to na něco většího, tak přemýšlím, co s nocí. Kůlna, most, čekárna? Převis? Hledám, když tu mi do očí padne poutač na Lesní divadlo s nadějným obrázkem dřevěných budov. Spěchám lesem naznačeným směrem. Za chvíli tam jsem. Divadlo je skutečně pěkné, ale nezdržuji se prohlížením a mizím v přístřešku na jevišti, který je volně přístupný. Je tu i stůl a lavice, a tak si v posledních paprscích dne čtu knihu, kterou mám s sebou, a večeřím. Kapky pleskají na střechu, ozývá se hrom. Já jsem ale v suchu. Prostě pohoda.

Předchozí den Hlavní stránka Následující den