Podzimní Roverky (22. - 24. října 2010)

Jméno Roverky budete v mapách hledat marně. Přesto krajina tohoto jména existuje. Krajina zvláštní. Nevelká rozlohou, bez civilizace, bez turisticky atraktivních cílů, mlčenlivá. Nenabízí mnoho sportovního vyžití. Nic pro vyznavače „adrenalinu“. Zato zde poutník nalezne to, co marně hledá jinde. Ticho a osamělost hlubokých roklí. Skalní bludiště, kde se dá překrásně zabloudit. Vůni borové smůly ve slunečním vedru. Nebo těžké aroma zmoklé lesní prsti, když se z roklí zvedají po dešti oblaka páry. Šumění větru v korunách, křik krkavců a ranní koncert zpěvného ptactva. A občas, jako odměna za vytrvalost, se otevře pohled ze skalního temena na zelený kožíšek stromů na skalách kolem a na majestátní siluetu krále Roverek - Vlhoště.

ze stránek Roverských patriotů

Tam „na sever“ mě to táhlo už dost dlouho, ale teď už jsem fakt musela. Sedla jsem do prvního ranního spoje a před desátou již mávala vlaku na českolipském nádraží. Odtud jsem měla namířeno přes údolí Peklo na Vlhošť a posléze na nějaký camp, kde jsem hodlala složit své kosti na noc. Další dva dny jsem nechávala volné, nenaplánované. Budu se někde toulat.

„Vždyť v tom neseš ještě děcko!“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že slova muže v zeleném se sekačkou na trávu a puntíkovaným šátkem patří mně...Ušklíbla jsem se na něj a s veselou náladou odkráčela s ueskou na zádech vstříc dalšímu víkendu. Tam někde daleko, kde si nebe a země podají ruce, tam je můj cíl...

Peklo bylo nádherné. Voda, skály, padající listí, úzké soutěsky... Jak miluji celý tento kraj.

„Cesta je neprůchodná. KČT“ Dál jít ale musím, tak uvidíme, co je za problém. Byl to most. Teda spíš nebyl. Naštěstí však trůnil o pár desítek metrů dál zachycený mezi kameny. A tak jsem s pomocí jeho a jednoho příhodného kmene vodu zdárně překonala. Eště, že mám kanady, bylo tam na můj vkus kapku vlhko.

Kol mnoha skalních obydlí jsem doputovala do Zahrádek. Po kratší občerstvovací pauze jsem zamířila krásnou lipovou alejí do Holan. Mým zrakům se poprvé zjevuje Vlhošť, velká to chvíle...

V Holanech spatřuji na zdi nápisy snad ještě z dob pražského jara a také krásný skalní hrad Jiljov. Překračuji hranici CHKO. Na chvíli uléhám do trávy a sleduji siluety Vlhoště a Ronova. Báječná chvíle naprosté pohody. Posléze odstraňuji z bundy nadílku od neznámého psa.

Ještě pár kroků poli, lukami a lesy, a již se brodím zlatavou záplavou na svazích oné hory. Dlouhé okamžiky sedím na vyhlídce a snažím si celý ten kraj po mnou vrýt do paměti. Všude vládne podzim.

Scházím zase do údolí a pomalu se ohlížím po místě k přespání. Trochu bloudím a málem padám ze skal přímo před jeden camp. Dobře to však dopadlo. Ale... Někdo tu je. Váhám. Odejít či neodejít. Chtěla jsem být spíše sama. Z lesa se mezitím vynořuje postava táhnoucí dřevo na oheň. Hned mi podává ruku a představuje se. Zítra tu chystají výročák. Překážet prý nebudu.

Odepínám čutoru a jdu hledat vodu a toulat se skalami. Kochám se výhledy ze skal, procházím kolem rozličných pozoruhodných převisů. Vodu nalézám až v Liticích. Zpět na camp se tak vracím až za šera. Povídáme si u ohně. Dozvídám se plno zajímavostí o Roverkách, lomech na Americe a vandráckém světě vůbec...

Během našeho hovoru se ze tmy zjevuje další postava. Chvíli sedíme u ohně ve třech, pak jeden z kamarádů odchází naproti ještě dalšímu účastníkovi, spíše účastnici, která se ještě zdržela v blíževedelské hospodě.

„Ten šátek je žlutý?“ ptá se mě zbylý člověk na campu. Všímám si černého šátku na jeho krku a hrdě potvrzuji barvu svého šátku. A tak se jižan ze severu a seveřanka z jihu pouštějí do debaty o občanské válce a postavení otroků.

Kamarádi příchází zpět, vytahuje se kytara, začíná se hrát. Jako první kupodivu zazní píseň Hagen (Štola č. 14) a dalšími písněmi je jem potvrzeno pravidlo, že ryvolovky jsou oblíbené hlavně v Brně, zatímco v Čechách se hraje něco jiného. Spát jdu jako poslední a děsně pozdě.

Ráno přijíždí postupně ještě další lidé, kvůli zmíněnému chystání ohně. Také se průběžně objevují náhodní kolemjdoucí jak já. Prohodí pár slov a zase táhnou svou cestou dál. Já se však rozhoduji zůstat. Nelituji toho.

Připravujeme dřevo na slavný oheň Modrých knížek. Recesistické akce, jak se dozvídám. Na co pět pochodní? No, světových stran je přeci pět. Aha... Postupně ve mně roste touha se tohohle zúčastnit a přemýšlím, jak k účasti zlanařit také svoji skoroosadu.

Během pracovního dne odskakuji pro vodu. Teď už však nemusím tak daleko, jsem upozorněna na několik studánek v okolí. Ale přesto, tady v pískovcích je voda dost vzácná...

Večer pojídáme báječnou srnčí kýtu, která se celý den opékala na ohni, zpíváme (nakonec dojde i na Hoboes), dozvídám se o místní „legendě“ archeologovi Jenčovi (a poprvé jsu opravdu hrdá na obor svého studia). Další krásný den prožitý ve skalách se chýlí ke svému závěru. Proč jen tak brzo? A zítra neděle...

Ráno uklízíme, balíme a přesunujeme se do Stvolínek na vlak. Obdivuji krásné mechanické závory. Fotím zátiší s usárnami. A pak už to přišlo. Loučení. Snad ne navždy. Trochu horší tečkou za nádhernou akcí bylo, že mi v České Lípě vystavili špatnou jízdenku, ale nakonec jsem to ve všech vlacích ukecala.

Byl to jeden z nejkrásnějších víkendů v tomto roce. A utvrdil mě v myšlence, že skuteční vandráci stále ještě nevymřeli. A ještě dlouho nevymřou. O to se postarám zase já.

Trochu patetický zápis je přepsán z deníku s vynecháním některých údajů.

Fotogalerie z akce: http://kawi.rajce.idnes.cz/Podzimni_Roverky_22._-_24._rijna_2010