Koncert trampských kapel v Býčí skále
Slunce rozpalovalo vápencové skály a rtuť teploměru se nenechala zastavit metou 30 °C a šplhala ještě kamsi dál. Pod žhavým sluncem, které ani v pozdním odpoledni neztrácelo sílu, se ploužil vyprahlý 
poutník. Kdyby jen mohl na chvíli paprskům uniknout! Možnost tu byla – kraj byl doslova protkán spletí jeskyní a podzemních chodeb. Několik takových děr se černalo i nedaleko od něj – táhl z nich příjemný chlad.
Zvědavě nakoukl do jedné z nich. Zdálo se mu, že z hlubin země slyší tichý zpěv a hudbu. Dodal si odvahu a vstoupil dovnitř. Po pár krocích stanul ve rozlehlém sále, osvětleném svícemi. Zahlédl velké shromáždění lidí, stojící v půlkruhu kolem podivného totemu. V jejich čele, pod oním totem či snad pohanskou modlou, stála menší skupinka s rozličnými hudebními nástroji. To o ni tak hráli – jak zaslechl už u vchodu. Pod jeskynní klenbou se zpěv krásně rozléhal a vracel s ozvěnou.
Ne, nebyl svědkem žádného pravěkého rituálu, byť takové se kdysi v Býčí skále odehrávaly. Ne, jen sem zabloudil v neděli 8. května, kdy se tu koná již tradiční vystoupení koncert brněnských trampských kapel. Po dlouhá léta ho pořádala Ozvěna, která tu však letos chyběla. Možná už navždy, ale jak říkal Žralok, který koncert uváděl (a hrál tu s Cestou), nikdy neříkej nikdy. 
I celá sestava vystupujích byla od jiných roků trochu odlišnější – ze stálic zůstala Cesta, naopak si tu nově zahrál Přístav a F.T. Prim.
Vstupné bylo dobrovolné, vybíraly ho dvě slečny do klobouku u vchodu. Z většiny bylo příspěvkem pro místní jeskyňáře, kteří umožnili, že se tu koncert vůbec mohl konat.
V jeskynní prostoře asi nejvíce vynikly písně mnohohlasé, melodické, nejlépe bez doprovodu hudebních nástrojů – ty se nejlépe nesly a mohly plně využít akustiky jeskyně. Každá z kapel jich několik zařadila a byl to opravdu zážitek. Ale i obyčejné „trampárny“ hrané na několik kytar tu vyzněly jinak než obvykle. Jeskyně se topila v šeru, ozářena byla jen 
zbytky venkovního světla a hromadou svíček – takové osvětlení stačilo jen k tomu, aby publikum spatřilo temné siluety, v nichž mohlo tušit své oblíbené muzikanty. Možná právě proto, ochucen o vizuální podněty, se posluchač mohl plněji ponořit do tónů hudby.
Celý koncert trval hodinu a půl (tedy půl hodiny pro každou skupinu). Prý aby posluchači úplně nemrzli. Co můžu říci za sebe, klidně mohl být i delší. Více než hodinu mi trvalo, než ze mě vyprchal žár z venku a když jsem začínala cítil lehkou zimu – spíše příjemné mrazení – hraní už pomalu končilo. Svetr zůstal nevyužit v batohu.
Pěkný to bylo, doufám, že tahle tradice ještě nějakou dobu vydrží...
