Zaniklé středověké osady (7. - 8. května 2011)
Tento cyklus historických procházek vymyslela původně mamka, když jsme se doma bavili o zaniklé osadě Bystřec. Ale jelikož tenhle víkend nemohla, vyrazili jsme s Honzou sami a vybrali si místa jiná, než Bystřec, který čeká na společnou výpravu. Naším cílem se tak stala čtveřice bývalých vesnic (Podolí, Bezděčice, Neradice, Žižlavice) a nakonec i zatopený lom u Blanska.
Akce to byla svým pojetím jednodenní, výletového typu. Vyrazili jsme však už v sobotu odpoledne a zaskočili si na koncert čtyř trampských kapel ve Žďáru u Blanska. Ačkoli mi došla pozvánka, kde bylo přesné místo konání, když jsem stanula na uvedené adrese, zaváhala jsem. Byl to obyčejný rodinný domek. Naštěstí asi po hodině nesmělého okukování vyšli ven lidé, kteří nás pozvali dál...
Když jsme prošli dlouhou chodbou, stanuli jsme na dvorku, který už byl plný lidí, převážně v zeleném a maskáčích. Zvlášť mi do oka padli ti, kteří se honosili domovenkou T.O. Luha, tedy osady, o níž mi kdysi vykládal Čáp v souvislosti se svými rodiči. Ale nebyli tam jen lidé. Jako doprovodný program tu prodávali různé rukodělné výrobky, mezi nimiž se vyjímala zejména trička. A tak jsme si s Honzou honem koupili navzájem tričkový dárek. :)
Samotný koncert začínal v šest. Pro tuto příležitost se veškeré přítomné lidstvo nastěhovalo do stodoly na konci dvorky. Bylo to příjemné prostředí s barevnými závěsy a kytarami pověšenými za pódiem. Jak již bylo řečeno, zahráli postupně čtyři kapely jihomoravského původu. První byl Přístav, pak Montana, Kati a nakonec Pedro a Vašek. Mezi každou kapelou byla asi 
čtvrthodinová pauza. Výběr písní byl poměrně obvyklý - ryvolovky, něco tradičního, něco jihomoravského, něco vlastního. Já jsem si však ke své hrůze uvědomila, že když slyším melodii Jesseho Jamese, napadají mě okamžitě místo původního textu slova jedné, řekněme trapnější, parodie. Fakt krize. :)
Podle plánu mělo hudební vystoupení končit v jedenáct, ale ještě dlouho se zdálo, že diváci prostě poslední kapelu pryč nepustí. Publikum jásalo, žádalo další a další přídavky. První řada dokonce dělala mexickou vlnu a někde sehnala i třásně pro roztleskávačky...
Ručičky hodin se už blížily k dvanácté, když jsme opustili sál do tmavé noci. Sice nám bylo nabízeno přespat na zahradě, ale v lese je to přece lepší a stylovější. Jen jsem trochu litovala, když jsem si představila, jak tam třeba do rána hrají na kytary. No - člověk nemůže mít všecko. My jsme si naše ležení rozložili v lesíku kousek za Petrovicemi. V noci mi bylo divné, že nějak blízko kolem nás jezdí auta, ale utěšovala jsem se tím, že to není žádné CHKO, takže ať.
Ráno mě vzbudilo šumění deště. Ještě že jsem ten přístřešek v noci postavila, člověk 
začíná být nějak zhýčkaný, když jezdí často do skal, kde jsou nad hlavou převisy... Do podmračného rána také docela hlasitě zněl zvuk silnice probíhající asi deset metrů od nás. Nu což, někdy se holt nezadaří, zvlášť potmě.
Ačkoli mě ranní bubnování kapek na celtu nenaplňovalo optimismem, nakonec vykouklo sluníčko a já se dokopala k tomu sbalit se a vyrazit. Hned na poli, u něhož jsme spali, se kdysi rozkládalo Podolí. Nezbylo z něj nic, plocha bývalé vesnice se změnila v řepkové pole. Tak jsme si aspoň prohlédli zbytky starého mlýna z devatenáctého století, stojícího opodál.
Dalším naším cílem byly Bezděčice, skryté v lesích. Ale nalezli jsme je. Bezpečně jsme identifikovali starý úvoz, co se však týče ostatních objektů, jen jsme mohli uvažovat, že s nimi souvisí četné prohlubně v okolí. A taky jeden novodobý výkop spácháný kdovíkým...
Na ploše ZSO Neradice jsme nalezli několik příkopů a prohlubní, bylo těžké určit, co muže být 
pozůstatkem osady a co souvisí třeba s výsadbou lesa či jinými činnostmi. V přilehlém poli pak zejména Honza, inspirovaný mým vyprávěním o sběrech, nalezl pár střepů, sice pěkných, ale nejspíše novodobých.
V poslední námi navštívené lokalitě, Žižlavicích, jsme shledali oplocenou zahrádkářskou kolonii a místo zaniklé osady tak blíže neidentifikovali.
Času nám zbývala ještě fůra, a tak jsme si zaskočili k blanenskému dřevěnému kostelíku, který byl do republiky společně s dalšími čtyřmi přivezen z Podkarpatské Rusi. A nakonec nás kousek od nádraží zlákal zatopený lom, na nějž pokaždé cestou na sever hledíme z vlaku. Učinila jsem si zde pro svou databázi lepší fotky místních skalních nápisů a vytesané kamenné hlavy, při kteréžto příležitosti jsem si i vykoupala nohy, abych dosáhla co nejlepšího záběru.
A pak už zahoukal vlak, koleje zazpívali a po pár minutách se na obzoru objevilo Brno. Nějak nezvykle brzo, oproti ostatním vandrům...
Fotogalerie z akce: http://kawi.rajce.idnes.cz/Zanikle_stredoveke_osady_7._-_8._kvetna_2011