2011: Dobytí Ráje (12. - 13. března 2011)

Nevěříte, že během jedné cesty na vandr lze málem zapomenout peněženku v nádražní pokladně, přejet svou výstupní zastávku, splést si vlak a jet opačným směrem či si dostat od průvodčí lístek s vyhledaným spojením, které neexistuje? Jde to a nám se to podařilo. Možná nás stihlo nějaké prokletí, které se nám snažilo zabránit, abychom dosáhli svého cíle. Ale my se nevzdali a brány Českého ráje nakonec vítězně dobyli...

Malá galerie„Když se třikrát zaklepe na tuto stěnu, prý se otevřou vstupy do jiných prostorů a dimenzí,“ vykládám kamarádům u čelby Hagenovy štoly v podzemí lomu Malá Amerika. Zároveň ona slova ihned uvádím do praxe. „A nic,“ shrnuji výsledek, otáčím se zklamaně zpět a společně čvachtáme štolou k východu. Žádné viditelné efekty se nekonaly, čertík z krabičky nevyskočil. Možná se však změnilo něco, co jsem nemohla tušit a pouhým okem spatřit...

O pár hodin později jsme se s kamarády rozloučili a jen já, Honza a Zdeněk jsme opustili kraj Amerik a vyrazili do Srbska na nádraží. V plánu byl krátký vandřík do Českého ráje, do Příhrazských skal poblíž Mnichova Hradiště. Cesta ubíhala krásně rychle, a tak jsme most přes Berounku přecházeli skoro o hodinu dříve, než jsme měli v plánu. Mrkám na hodinky a zjišťuji, že vlak jede za čtyři minuty.

„Hm, tomu tak akorát zamáváme... Ale kdybychom to stihli, v Praze to také navazuje a mohli bychom tam být o hodinu dřív.“ Pak se náhle rozhoduji: „Honzo, skoč koupit lístek, skupinovku, tady máš moji peněženku, my letíme na nástupiště.“ A rozbíháme se do různých směrů. „Vem to jen do Prahy,“ volám ještě za Honzou.Nádraží v Srbsku

Vlak už se vynořil ze zatáčky a Honza nikde. Vtom se zjevuje na protější straně nástupiště a utíká k nám. Uf, akorát to stihl.

„Máš lístek? A moji peněženku?“ ještě si ověřuji situaci.
„Mám.“ ukazuje zmačkaný papírek. „A peněženka... Peněženka.... Já ji tam snad nechal, to není možný,“ zmateně si prohledává kapsy.

Co teď? Průvodčí už mává na odjezd, otevřené dveře vlaku jsou metr od nás. Peněženka kdovíkde. „Prosím vás, počkejte minutku, my nechali peněženku v pokladně, když kupovali lístky...“ zoufale volám na průvodčí, zatímco Honza mizí opět v podchodu. Průvodčí se nad námi, hromádkami neštěstí, slituje, a se slovy „Tak honem!“ počká. Mezitím přibíhají další lidé, takže mi není trapně, že se vlak zdržuje jen kvůli nám.

A to už je tu Honza. „Tak máte? A plnou?“ ptá se průvodčí. „Máme,“ raduji se, Honzova ruka třímají onen předmět nejde přehlédnout. A pohodlně usazena ve vlaku zjišťuji, že i plnou...

Další cesta se tváří, že už proběhne bez potíží. Jenže...

„Kdy máme být v Nymburku?“ ptám se Honzy, když stojíme v jakési stanici za Lysou nad Labem. Za okny vládne černočerná tma. A vlak pomalu rozjíždí...

Honza se dívá do jízdního řádu a sděluje nám strašný verdikt: „Před dvěma minutami.“Mladoboleslavský hrad
„A do háje,“ chytám se za hlavu. „Co je dalšího?“
„Poděbrady, za pět minut.“
„Tak se zvedejme, ať nejedem až do Hradce.“

V Poděbradech nám začne být jasné, že jsme hodinu neušetřili a v Mnicháču budem jak bylo původně plánováno, tedy v devět. Nevadí, čas využíváme k povečeření a koupi lístku z Poděbrad do Nymburka.

Smějeme se, že asi osud chce, abychom do toho Ráje nedorazili. V dobré náladě přijíždíme do Mladé Boleslavi. Máme mírné zpoždění, ostatní vlaky už tu na nás čekají. Ještě honem běžím mrknout na odjezdovou tabuli, který je ten náš.

„Čtvrtá kolej,“ volám.
„To bude on,“ ukazuje Honza na jeden z nich a vrháme se do něj.

„Vaše jízdenky.“
„Tady, a tady ještě inkartu,“ předávám ony doklady jako první.
„Ale to máte z Prahy do Mnichova Hradiště,“ kroutí hlavou průvodčí.
„Ano a je něco špatně?“ nechápu.
„Teď jedete do Prahy a ukazujete mi lístek na opačný směr...“
„To není možný!“ nevěřím jejím slovům a pod tíhou osudu skrývám hlavu v dlaních.

„Na Turnov ještě dneska něco jede.“ chlácholí mé zoufalství průvodčí. „Hned vám to najdu.“ Hned to není. Hledá dlouho. Kroutí hlavou. Stále kliká do přístroje... Pak se spokojeně usměje.

„Tady to máte,“ podává papírek. „Je to osobák. Vystoupíte za chvíli v Chotětově. V Mnichově Hradišti je sice v až jedenáct, ale aspoň nemusíte někde tady nocovat v příkopě.“

Stejně budem i v Mnicháču spát v příkopě, s úšklebkem si pomyslím. Už několikrát jsem si říkala, že bych nerada spala někde v CHKO Český ráj, natož pod převisem, a takhle ani nebudeme mít pokušení to učinit. Jednoduše nikam daleko nedojdeme a budeme rádi za jakýkoli jen trochu slušný nocleh.

„Chotětov,“ osobně nám přichází oznámit průvodčí.Stínadelská ulička „A raději se zeptejte výpravčího, kam který vlak jede, od toho tu je,“ dává nám radu do života. Vlak nás vyklopil na ztemnělém nádraží, byli jsme tu jen my a onen výpravčí. Pohledem na papírek se spojením zjišťujeme, že máme hodinu a půl času.

„Tak se půjdem projít,“ navrhuji vyplnění zbylého času. Touláme se z jednoho konce vsi na druhý a já přitom prohlašuji, že jsme neměli z vlaku vystupovat v Mladé Boleslavi, ale až v České Lípě a pak vyrazit na Roverky. Takhle jsme zase někde v pryč, nedaří se nám a něco se nám evidentně snaží naši cestu překazit. A vůbec hýřím optimismem. „No, jestli se ještě jednou něco zmrší a my tam vážně nedojedeme, asi začnu bejt pověrčivá,“ zauvažuji rovněž.

Bohužel, moje slova se ve vlaku z Chotětova vyplňují. Dozvídáme se, že jede jen do Boleslavi, nikoli do Turnova. Tam zajíždí ve všední dny a v neděli. Dnes je pochopitelně sobota. A nic dalšího nejede, sděluje nám průvodčí. Jen zírám. „Ta průvodčí nám ten vlak prostě chtěla nalézt, i když vůbec nejede,“ shnuje pak skutečnost Honza.

„Pokud ještě dneska pojede něco do Mšena, navrhuji vysrabení na Kokořínsko,“ předestírám své plány. Zbytečně. Jede už jen jediný vlak, do Mladějova v Čechách.

„Mladějov v Čechách? To je myslím taky v Českým ráji. Mapu!“
Je třeba jednat rychle, vlak jede za minutu. Ráj to sice je, ale úplně jinde, než chceme. A stejně bychom platili třicetikorunovou přirážku, lístek už koupit nestihnem. Tak nic. Přespíme v Boleslavi a ráno hurá do Mnicháče na původní jízdenky.

Kráčíme temnou boleslavskou ulicí a mě náhle osvítí nový plán.

Svítící sochy a vyschlá Jizera„Dobyjeme Ráj! Je to výzva.“

Vlaky i osud se proti nám spikli, my se nedáme, půjdeme pěšky. Nejsme másla. Význam slov podtrhuji hlasitým zívnutím.

Dobyjeme Ráj... Jenže kudy. Mapa? Máme jen Kokořínsko a Český ráj, Boleslav, mrška, je zrovna v tom prostoru mezi oběma mapami, který nám chybí...

„Tak na náměstí, tam snad něco bude,“ navrhuji postupový bod.

„Iustitiam diligite qui iudicatis terram. Concordia parvae res crescunt.“ Dva latináři se marně snaží rozluštit nápis na fasádě staré radnice vévodící náměstí. Pokročilá hodina dělá své, písmena U psaná jako V se nám jeví jako N, slova dostávájí nové významy, a tak jen blekotáme cosi o svornosti, malosti a zemi, ale smysluplnou větu schopni složit nejsme (Spravedlnost střežte, kdož soudíte zemi. Svorností malé věci sílí.). Pak nás zaujmou podivné svítící sochy a vyschlá Jizera, ale hlavně stínadelské uličky ozářené starobylými lampami. Kráčíme kolem Templu do hradbách, míjíme několik věží, sledujeme na zdi sedící kočku. Stálo to za to, myslím si. Bláhově, stále jsme ještě v Boleslavi...

„Ten hrad jsem si vždy přála vidět,“ rozplývám se o něco později. „Jen škoda, že mi do té fotky lezou ty světelné stíny...“ Z mých divných slov je jasné, že jsme asi skutečně ocitli v jiné dimenzi. K hradu se ještě několikrát vrátíme, zcela neúmyslně, bloudíme prostorem i časem.

„Bakov nad Jizerou, Turnov, Liberec – to by šlo,“ zhodnocuji Noční cesta po kolejíchtext na silničním ukazateli. Jenže je to rychlostní silnice. Měníme směr na Jičín, který je dosažitelný po silnici normální. Idea Příhrazských skal se nadobro zhroutí a zbývá jen jediné: Dobýt Ráj. Kdykoli a kdekoli v jeho celé rozloze.

„Že my nejeli tím mladějovským vlakem! Takový Dolní Bousov by se hodil,“ chytáme se za hlavu při studiu mapy na benzínce. Nu což se dá dělat, nohy máme.

„Hele, koleje! A tamhleta značka znamená, že se blíží zastávka,“ informuji své společníky na železničním přejezdu. Trať nám přijde romantičtější, vydáváme se dále po ní. Po chvíli se zjevuje i kýžená zastávka, která nám snad pomůže odhalit, kde jsme a kam jdeme.

„Řepov. Směr Mladá Boleslav,“ ukazuji za sebe, „směr Stará Paka,“ naznačuji cestu před námi. Teprve jízdní řád nám definitivně dává jistotu, že je to opravdu trať do Dolního Bousova.

Jdeme dál tmavou nocí. Klopýtáme po pražcích. Únava síli. Vidina cíle nás žene dál. S každou další zastávkou roste naděje. Poznávám, co je druhý, třetí, čtvrtý, pátý dech. Probdělá předchozí noc se však nemilosrdně projevuje. Nohy se začínají plést. Stále častěji se znepokojeně ohlížím za sebe, slyším divné zvuky. Vlak žádný nemá jet, ledaže nějaký tajemný mrtvý vlak. Nebo, že by tu tahali náklady? Je to hloupost, ale příjemný pocit to není.

Cesta po kolejíchKousek před Dlouhou Lhotou uznáváme, že spánek je potřeba. Jsou tři hodiny ráno. Uléháme v jakémsi remízku u trati. Však my ten Ráj dobyjeme! Chce to jen pár hodin spánku.

První ranní vlak houká na každém rohu. Je to originální budíček. Z vyhřátého spacáku se nechce, a tak, než nastoupíme na koleje my, necháváme projet ještě jeden vlak v každém směru. Honza se rozhoduje pro cestu naboso, aby tak dostál svému novoročnímu předsevzetí. Je to však cesta náročná, každou chvíli se chytá za bolavé nohy, ostrý štěrk je všude. A tak pomaloučku docházíme do Bechova, kde se obědváme rybičkovou pomazánku a necháváme projet vlak v protisměru.

Ten ve směru našem, jede asi za hodinu a půl. Dorazíme do Dolního Bousova rychleji, než on? Je to závod člověka a stroje. Honza si dokonce obouvá boty. My sice nijak nespěcháme, ale přesto se nás s přibývajícím časem zmocňuje stále větší nervozita. Ještě deset minut... Ještě pět... Tady se připojuje trať z Bakova. Nádražní lampy! Výhybky! Už tam musíme být!

„Dolní Bousov, vidím ceduli!“ volám vítězně. Přicházíme k nádraží. Pácháme vrcholovou fotku na oslavu našeho dílčího vítězství. Radujeme se. A pak teprve přijíždí vlak. Prostě loser.

Přes pole, zrádné potoky, ostnatý drát, jen stále vpřed, na sever, cíl je na dohled. My se nevzdáme!Dobyli jsme Ráj!

„Tady to někde musí být!“ Přicházíme k silnici, na níž vládne čilý provoz. Takto jsem si tedy bránu do Ráje nepřestavovala. Rychle ji přebíháme. Opodál se tyčí jakási cedule. Že by to byla ona? Ne, to snad ne... Nedočkavě běžím k ní.

„Chráněná krajinná oblast Český ráj,“ tají se mi dech, když čtu tato slova. Ano, dokázali jsme to! Doputovali jsme do Ráje. Vítězně si potřásáme rukama, šklebíme se do hledáčků fotoaparátů. Vládne slavnostní atmosféra doprovázená hlukem nedaleké silnice. Prostě ráj na zemi.

Kam teď? Třeba na Kost, ať máme i kulturní zážitek. Určujeme cestu, stanovujeme si místa, kde se dá uhnout k nádraží, kdybychom nestíhali vlak zpátky domů. Osud nám však po dobytí Ráje začíná přát a stále máme víc než dvě hodiny rezervu. Po chvíli už spatřujeme i první pískovce. Je krásný den a ve skalách potkáváme plno lidí, tentokrát mi to však nijak nevadí, připadám si zvláštně povzneseně.

V údolí Plakánek vypravuji kamarádům pověst o tomto místě a po jejím doznění se jako na dotvrzení mých slov ozývá dětský pláč. Legenda ožívá? Ne, jen se blíží další skupina turistů...

Obdivujeme se kráse skal, které jsou možná až moc monstrózní, nalézáme místa, která by při troše fantazie mohla být kdysi trampskými campy a já si fotím skalní reliéfy a nápisy. Hrad Kost Naše stíny v nedělním podvečeruse nám zjevuje až když jsme téměř před ním. I se svou křivou věží. Fotíme si ji z místa, kde lze spatřit její všechny čtyři rohy naráz. Prohlížíme si hradní budovy zvenčí, i z prvního nádvoří. Rádi bychom si dali v místní restauraci kofolu, ale zcela nás ignorují. Možná kvůli našemu zjevu, možná mají dost svých starostí a tři kofoly je nevytrhnou. Musíme tedy vzít za vděk vodou a další pomazánkou, kterou honem vytvářím.

A pak nás už čeká jen cesta na vlak ozářená zapadajícím sluncem. Nebe nad hlavou je přímo úchvatné. Říkám si, že na názvu této krajiny něco bude. Sice mám na světě místa, která jsou mému srdci blíže, ale sem se jistě ještě někdy v brzké době vydám.

Fotogalerie z akce: http://kawi.rajce.idnes.cz/2011_Dobyti_Raje_12._-_13._brezna_2011