Jemně ryté verše
Možná jste si už někdy všimli do skály vyrytého starého letopočtu, nedávného podpisu kamaráda či vyznání lásky svěřeného kameni. S dvojicí takových skalních nápisů bych vás ráda seznámila. Nejsou staré, své místo v pískovcové stěně ještě nemají ani padesát let, ale i tak jsou již sotva čitelné a za pár let nejspíš zmizí úplně. Přesto si myslím, že by nemusely být zapomenuty.
Už pár měsíců jsem si fotila a zaznamenávala všelijaké zajímavosti ze skal, ať už různé rytiny nebo třeba tesané cesty. Chyběl mi v tom však řád, neměla jsem pořádné mapy, 
kolikrát mi dělalo problém ono zajímavé místo opět nalézt. I vyzbrojila jsem se metry a pravítky, přibalila si několik zvětšených kopií map 1:10 000, buzolu, foťák a karty, do kterých si budu zjištěné skutečnosti zaznamenávat.
Takto velkolepě vybavený výzkum jsem chtěla zahájit na nějakém vhodném místě. Ani jsem nemusela mnoho přemýšlet a věděla jsem, že místem, které dostane na kartě číslo jedna bude Vlhošť – však zajímavých věcí je tam víc než dost. Třeba už jen ty divné číslované kameny kolem vrcholu...
Vyrazila jsem z Litic. Sice jsem si říkala, že ať uvidím cokoli hodného zápisu do karet, nechám to zatím být, dokud nevystoupám po svazích vlhošťských. Hned u prvního objektu jsem však znejistila. Velký, bíle zářící lom tyčící se vlevo od cesty. Už párkrát jsem cestou tudy na něj koukala. Zaváhala jsem. Pak jsem se rozhodla vykašlala na symbolická čísla, Vlhošť se jistě neurazí ani s dvojkou nebo trojkou a začala jsem drápat do svahu k lomu.
Lom byl opravdu rozlehlý. Kromě části, před kterou byly vykácené stromy, a proto zářila nad silnicí jak reklamní poutač bylo i v lese několik dalších menších lomových stěn. Měřila jsem, fotila, kreslila... Jen jsem zatím neviděla žádnou rytinu. Trochu mi to přišlo líto, takový 
velký lom, navíc první dokumentované místo – a žádná zajímavost nebude?
Postupně jsem došla až na pravou stranu lomu. Zrovna jsem měřila menší lomovou stěnku, a jak jsem tak na ni koukala, začala jsem mít dojem, že na ní je něco napsané. Lehounce a tence vyryté. Vlastně jen z jednoho úhlu se mi to zdálo. Opravdu tam něco je, nebo si to jen tolik přeji? Začala jsem skálu pečlivě studovat. Písmena tam skutečně byla, ale již skoro nečitelná. Nedávala jsem si moc naději, že je rozluštím, ale chtěla jsem se o to pokusit. Vytáhla jsem z žebradla štětec a nůžky na nehty a opatrně začala odstraňovat kousíčky mechu a hlíny.
Za pár chvil jsem už mohla rozeznat pár slov: „...které jsou krásné...“... Povzbudilo mě to, byla jsem zvědavá, jaké poselství je v nápisu skryto. Už jsem také dokázala více rozeznávat písmena od nerovností lomové stěny, takže mi nedělalo velkou potíž určit, kde nápis začíná. Byly to čtyři řádky... Dole pod nimi letopočet 1967, ten byl čitelný i bez štětce, stačilo se rozkoukat a zvyknout oči. Bylo mi tedy jasné, že rytina není zase tolik stará, přesto jsem pokračovala...
Po hodině čištění se přede mnou ukázala tato slova:
Ukaž mi lesy a skály,
které jsou krásné jako tyto.
Že jednou umřu, je mi jen pro
ně líto.
1967
Přemýšlela jsem, kdo asi tohle vyznání Roverkám napsal. Někdo, kdo bloudil tímhle krajem, kdo měl ty tiché rokle a výhledy ze skal rád jako já, jen tudy kráčel o pár desítek let dříve... Měla jsem takový zvláštní pocit, ještě dlouhou chvíli jsem na nápis hleděla. Lepší záznam číslo jedna jsem si přát opravdu nemohla.
Cestou zpět jsem si všimla ještě dalších rytin v tomhle lomu, převážně letopočtů z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Některé byly docela vysoko v lomové stěně, ale stejně jsem se divila, že mi předtím unikly. Asi ta jednička prostě měla patřit něčemu jinému...
Když jsem s večerem dorazila konečně k Vlhošti, abych se na jeho skalách rozloučila s posledními paprsky dne, nízké slunce mi odhalilo ještě jeden podobně rytý a napsaný text – tentokrát přímo na tesané cestě vedoucí do sedla mezi Malým a Velkým Vlhoštěm:
V lesích je věčnost zarostlá do kořenů.
JS
Písmena na druhém řádku byla ozdobně provedena. Možná jméno autora? Zkratka názvu jeho osady, pokud to byl tramp? Anebo jen nějaký symbol, který písmeny vůbec není?
Třeba se to jednou dozvím, říkala jsem si, když jsem o něco později seděla na skále a hleděla do červenavého slunce mizejícího za Sedlem a beroucí poslední světlo z údolí pode mnou. A třeba – což bych si přála možná ještě trochu víc – jednou někde ve skalách naleznu zapomenuté místo a na něm pár dalších jemně rytých slov...
Popisky k obrázkům:
1 - Kameny s vytesanými kameny obkružují vrchol Vlhoště
2 – Čištění nápisu od mechu a dalších nečistot
3 – Na fotografii je nápis velmi špatně rozeznatelný, pomoci musí kresba
4 – V noci si můžeme nápisy nasvítit jak chceme a často vynikne i to, co za dne již vidět není