Moje první pátrání

Na konci května 2006 jsem se na jedné akci setkala s několika lidmi ze Sdružení a společně s nimi jsem se vydala na svoji první pátračku. Jejím cílem byl dnes již zbouraný dům na Kopečné 37, poblíž (dnes již také bývalé) klubovny SPJF. Přepisuji zde skoro doslovně (snažila jsem se jen opravit některé pravopisné chyby) své deníkové zápisy z návštěv onoho domu...

Neděle 28. května 2006 - dopoledne

... O kousek výš nad klubovnou stojí dům, kterému se říká dům U Sedmi Švábů. Bude se brzo bourat, a proto je opuštěný. Teda, pár lidí tam ještě bydlí... Je jako vystřižený z nějakých příběhů o Rychlých šípech. Je jako ze Stínadel.

A právě do něj jsme se šli podívat! Vyšli jsme na pavlač. Byla to nádhera. Stoupali jsme výš. Druhé patro. Na konci této pavlače někdo sušil prádlo. Tak tam se ještě bydlí. Zbývala ještě půda. Čáp říkal, že tam ještě nikdy nebyl a že se tam jde podívat. Šla jsem také. Slova "bylo to krásné, nádherné, úžasné, báječné" prostě nedokáží popsat, jak to tam vypadalo. Asi to nejde napsat. Musí se to vidět! Vikýři s rozbitými skly sem tekla voda. A ta světla. Bylo to zde kouzelně zároveň světlé i tmavé. Na trámech seděli holubi. Prvně jsem se úplně lekla, když jeden vyplašen mým příchodem rozletěl se proti mně.

Čas byl ale neúprosný a my museli přivést do Lužánek ty kartičky ...

Neděle 28. května 2006 - odpoledne

... Když se uklidilo, mohl se, kdo chtěl, podívat do domu U Sedmi Švábů. Já jsem samozřejmě šla. Mimo mě to byl ještě Jestřáb a kluk, u kterého si už nepamatuji jméno (nejspíš Jantar). Říkala jsem jim, že jsem tam byla i dopoledne a že jsme byli i na půdě. To je překvapilo, protože půda prý byla vždy zavřená. Znovu jsme si tedy prohlédli dům i půdu. Navíc, oproti minulé výpravě, jsme se podívali i do podzemí.

Bylo to takové akční, protože baterka, kterou jsme měli, svítila jen velice slabě, skoro vůbec. Naštěstí tam místy šlo světlo nějakým oknem, komínem a tak. Bylo tam taky dost mokro a hodně bahna. Prolezli jsme několik chodeb a dostali se i k druhému východu. Tyto dveře však byly zamčené. V jednom místě se úplně sesul strop a bylo tudy vidět ven. O kus dál chodba končila. Byla zazděná. Moc se mi také líbilo, když jsme v jedné místnosti viděli stůl a židli. V prachu a špíně na stole byl nakreslen ježek v kleci. Je to prý tam proto, že se tu odehrávala nějaká hra (nejspíš brněnské Uličky). To by bylo skvělé zahrát si nějakou takovou hru!

Vyšli jsme opět na denní světlo a mířili k nádraží. Cestou jsem poslouchala, jak to tu vypadalo kdysi. Pod Petrovem jsme se rozloučili ...

Úterý 6. června 2006

... Asi o půl šesté se mohli zájemci jít podívat do domu U Sedmi Švábů. Já zase šla. Šel s námi i někdo, nevím, jak se jmenoval (nejspíš Alda), kdo měl s sebou foťák, aby se dům nafotil, než se zbourá.

Dostat se do domu však nebylo tak snadné. Dveře, kterými se vstupovalo na dvůr, byly zamčené. Obešli jsme dům a našli ještě jedny dveře, spíš vjezd. Tyto vrata ale také nešly otevřít. Kdosi za ně pořádně zabral a najednou se nádrehně otevřely. Vešli jsme do průjezdu a vykouli na dvůr. Na pavlačích se pohybovali minimálně dva lidé. Čekali jsme. Jestřáb mezitím odešel na chvilku do klubovny. Vtom nějaký člověk sešel z pavlače a blížil se k průjezdu. Já bych se v tu chvíli nejraději někam zahrabala. Držela jsem se takticky blízko východu. Ostatní mu však vyšli vstříc a řekli, že si to zde jdeme prohlédnout a vyfotit, než se to zbourá. Pán, s kterým jsme mluvili, byl docela milý a nevadilo mu to. Říkal, jak dlouho už tady bydlí, kdy se to bude vyklízet, kdy bourat. Když prý nebudeme nic krást, můžeme tady být.

Někdy v této chvíli přišel Jestřáb. Vydali jsme se do jakoby druhého domu, té části, která je naproti té, kde jsme byli minule. Já tam ještě nikdy nebyla. Podívali jsme se dkonce do jednoho bytu. Nic tam nebylo, jen telefon na zemi a obrázky na zdech. Podle mého názoru byl ten byt trochu malý. Postupovali jsme až k půdě, protože jsme si všimli, že je otevřená.

Půda byla skutečně otevřená. Tedy, spíš pootevřená. Když jsme dveře otevřeli dokořán, vyvalila se na nás přímo lavina holubího trusu a asi dva mrtví holubi. Hnus. Přesto ti odvážnější z nás šli nahoru. Šlo to dost těžko, protože schody byly utopené v závějích již zmíněného trusu. Já jsem až nahoru nedošla. Když jsem totiž byla asi v polovině schodů, z půdy vyběhli dva lidé s rukama na ústech a vykřikovali cosi o ptačí chřipce. Zřejmě tam byly hromady mrtvých holubů.

Zato naproti je ta půda lepší. I tam jsme se opět podívali. Taky jsme se znovu šli do podzemí. Ještě předtím jsem se podívala do takových dveří vedle vchodu do podzemí, ale byly tam jen schody končíčí ve zdi a u stropu trámy.

Do sklepa jsem šla jen já, ten "fotograf" a Jestřáb. Ten se od nás po chvíli odpojil. Říkal, že jde do klubovny a až se vrátí, počká u vchodu. Tentokrát jsme měli lepší baterky a tak jsme toho více viděli. Já si třeba prohlížela papíry rozházené po zemi v jedné místnosti. Nějakou dobu jsem si četla sešit do dějepisu, který patřil jakémusi Petru Svobodovi.

U vchodu na nás čekal Jestřáb. Společně jsme šli do klubovny. Tam se zrovna konala schůze Jihomoravské pobočky SPJF. Byl tam i Čáp.

Potom nám ještě Jestřáb ukazoval starou mapu okolí a staré fotografie. Raději jsem našim zavolala, že přijdu až v osm.

Asi v půl osmé jsme odešli z klubovny a jela jsem domů. Byl to skvělý den!

Jelikož se ke mně Aldovy fotky nikdy nedostaly, našla jsem si jich pár na internetu a uvádím je u tohoto článku. Vzhledem ale k tomu, že tomu jsou už více než tři roky a já ty fotky dávno přejmenovala, nepamatuji si jejich autory ani stránky, ze kterých jsem je použila. Snad to bylo dokonce více různých. Omlouvám se proto, že to zde není uvedeno.