Tišnovský lom aneb hlídač nás nevyhnal
V neděli 27. prosince 2009 jsme se vydali (tedy já, mamka a Honza) poprvé po stopách továrny na letadla - Diany. Výroba probíhala v letech 1944-45 ve třech tunelelech tehdy nedostavěné tratě Brno - Havlíčkův Brod. K portálům tunelů vedla od tišnovského nádraží úzkorozchodná vlečka, tehdy ještě ani nestáli současné železniční mosty přes údolí.
Plánem pro dnešní den byl nalézt pozůstatky drážky, která vedla z tišnovského nádraží k portálu tunelu A. Trať se vesměs táhla údolím Loučky a u současného viaduktu začala stoupat vstříc tunelu.
Asi v půl druhé jsme byli v Tišnově. Mamka prohlásila, že to je záležitost tak na dvě hodiny a že tedy stihneme vlak v půl čtvrté z Dolních Louček. U nádraží jsme si všimli, že staví novou lávku přes Loučku a chvíli diskutovali o mostních konstrukcích. Poté jsme vyrazili směrem k místnímu lomu, protože tímto směrem vedla ona vlečka. Poblíž lomu také měli být zachovalé základy dělnických domku z doby budování Diany. U odbočky k lomu jsme na chvíli zastavili a sledovali, kolik ledů plave v řece a přemýšleli jsme, zda původní lávku neztrhly znovna nějaké ledy po vydatném tání.
Cesta k lomu byla víc než luxusní - pěkně vyasfaltovaná. Leč po chvíli přišel zádrhel. Zjevila se před námi brána se zákazem vstupu do lomu s poznámkou, že je otevřeno v pondělí až v sobotu. A dneska byla na potvoru neděle. U brány však nebyl plot, tak jsem si prostě obešla. No co, krást štěrk nejdeme. Mamka s tím taky neměla moc problém, kupodivu ale Honza odmítl 
pokračovat. Dalo nám opravdu hodně práce a vzalo spoustu času ho přesvědčit, aby šel. Ale pořád nás upozorňoval, že se sem nesmí. Mimo jiné proto jsme se rozhodli, že lom zkusíme obejít. Ve svahu se zdála být cesta, tak jsme se tam vyškrábali.
Nebyla to však cesta, ale zamrzlé koryto nějakého potoka. Když už jsme tu ale byli, jali jsme se prodírat cestou necestou po břehu potoka, při čemž jsme tam málem zahučeli a mamka pořád sýčkovala, že se tudy budeme i vracet.
Mýlila se. Jakmile jsme takticky obešli domek hlídače (o který byla opřená dvě krásní kola), zavelela jsem k návratu na asfaltku, která se vinula pod námi. Kolem ní byly hromady štěrku a Honza se rozhodl, že teď je ta pravá chvíle, začít po nich lézt, skakát a zpívat u toho. Trnuli jsme, jestli to někdo uslyší a přijde nás vyrazit. Mamka 
se už viděla, jak platí tučnou pokutu. Štěstí však stálo při nás a bez nehody (až na to, že jsme Honzu málem přerazili) jsme se dostali k lávce na druhý břeh.
Lávka tu sice byla, ale se zamčenou brankou a ostnatým drátem. No co, drát, a podlezla jsem ho a přeskočila. Honzu jsme si podali jako balík hader, pak batohy a nakonec šla mamka, které se viditelně ulevilo, jakmile byla na druhém břehu.
Nyní jsme pokračovali po červené turistické značce. Po chvíli jsme na protějším břehu spatřili betonové základy baráků. Mamka mi slíbila, že v létě to přebrodíme a prozkoumáme zblízka. O něco dál jsme, taky naproti, spatřili betonový objekt s komínem, ze kterého se kouřilo. Chvíli jsme se přeli, zda-li to jsou bezdomovci nebo trampi oslavující Silvestra.
Náš spor dospěl do toho stádila, že mi mamka výslovně zakázala řeku přebrodit, abych se okamžitě přesvědčila. :)
Po pravé straně jsme mohli obdivovat násep současné trati a sledovali právě jedoucí vlak. Pak se již objevili betonové pozůstatky i na naší straně řeky. Bylo to několik betoných kvádrů a také zřejmě podlahy dvou baráků. Byl zde taky jasně rozeznatelný násep úzkokolejky. Podél něj jsme došli až k viaduktu překlenujícímu údolí Loučky.
Zde bylo jasně vidět místo, kde vlečka překračovala řeku. A v kopci se již černal tunel. Mamka se také koukla na hodinky a oznámila, že vlak, kterým jsme měli jet, pojede za pět minut. Tak jsme si na něj počkali a pokochali se, jak jede po mostě. Byl to panťák. Jenže další jel až za dvě hodiny.
Pokračovali jsme dál údolím, ale po chvíli opustili turistickou značku a již míjeli první domky Dolních Louček. Násep zcela zmizel pod novějšími komunikacemi. Až u mostu jsme si mohli všimnout drobného propustku a taky hromady kamenů z náspu, ze kterých si někdo udělal val kolem zahrádky. O kousek dále byly také nádherně vidět zbytky mostu, kudy drážka vedla přes řeku. Mamka řekla, že četla, že byl zničen hned další jaro po svém dostavění, když tály ledy.
Začínala být již docela tma, však byl taky prosinec, tak jsme se stahovali k nádraží, ačkoli na vlak jsme měli víc než hodinu čas. Návrh, že bychom zašli do cukrárny, padl (což nám Honza nedokázal odpustit) v tu chvíli, když se zjistilo,
že tu cukrárna není a všechny hospody jsou na druhém konci vesnice. I tak jsme ji museli projít skoro celou, než jsme se dobrali k nádraží. Ale byl odtam pěkný výhled. A taky tam byla čekárna. Pěkná a útulná, leč zamčená. Mamka prohlásila, že jí je zima, tak jsme sedli na vlak opačným směrem, jel za tři minuty, ještě, že jsem s sebou měla jízdní řád, a popojeli o stanici dále, do Řikonína, kde byla čekárna otevřená. Zde jsme se ještě asi skoro hodinu vepřili a Honza dělal neuvěřitelý binec. Pak už naštěstí jel vlak.
Doufám, že tato naše výprava nebyla poslední. Dnes jsme si nic moc nenašli, ale aspoň jsme si prohlédli terén. Příště si s sebou musíme vzít plánek a pořádně prostudovat knihy.
Akce Diana I (z Tišnova do Dolních Louček údolím Loučky):
http://kawi.rajce.idnes.cz/Po_stopach_Diany_udolim_Loucky_27._prosince_2009
Akce Diana II (z Dolních Louček do Kutin údolím Libochovky):
http://kawi.rajce.idnes.cz/Udoli_Libochovky_v_podzimnich_barvach_9._rijna_2010
Akce Diana III (z Níhova do Kutin údolím Haldy):
http://kawi.rajce.idnes.cz/Prochazka_podel_ricky_Haldy_7._listopadu_2010