Roverky, kraj skal a tichých roklí

T.O. Tuláci podzemí

Ukaž mi lesy a skály, které jsou krásné jako tyto.
Že jednou umřu, je mi jen pro ně líto.

 nápis vyrytý do skály v kraji Roverek

Jméno Roverky budete v mapách hledat marně. Přesto krajina tohoto jména existuje. Krajina zvláštní. Nevelká rozlohou, bez civilizace, bez turisticky atraktivních cílů, mlčenlivá. Nenabízí mnoho sportovního vyžití. Nic pro vyznavače „adrenalinu“. Zato zde poutník nalezne to, co marně hledá jinde. Ticho a osamělost hlubokých roklí. Skalní bludiště, kde se dá překrásně zabloudit. Vůni borové smůly ve slunečním vedru. Nebo těžké aroma zmoklé lesní prsti, když se z roklí zvedají po dešti oblaka páry. Šumění větru v korunách, křik krkavců a ranní koncert zpěvného ptactva. A občas, jako odměna za vytrvalost, se otevře pohled ze skalního temena na zelený kožíšek stromů na skalách kolem a na majestátní siluetu krále Roverek - Vlhoště.

ze stránek Roverských patriotů

* * *

O Roverských horách

Tak opět stojím pod otcem místních kopců,
co zvedá hlavu vzhůru k nebesům,
v tom údolí, kde vzdal člověk dík bohům,
kolem křížku pak vcházím do lesů.

A šlapu cestou, co jméno má Husí,
kolikrát šel jsem po ní – nevím sám.
Člověk se někdy ohlédnouti musí,
do časů, kdy dal své srdce Roverkám.

Já to tam znám, tam na Roverských horách,
kde kvete vřes, zem voní jehličím.
Já to tam znám, tam na Roverských horách,
když na skály své Ahoj zakřičím.

S lesem si zpívám písně starých trempů,
o tom, že nesmí woodcraft zahynout.
Na noc mě vezme jeden z místních kempů,
před deštěm převis dá mi spočinout.

V dálce poslední vláček houká,
po skále tančí odlesky plamenů.
Měsíc líně na větvích se houpá,
usínám v království tisíce kamenů.

Já to tam znám, tam na Roverských horách,
kde kvete vřes, zem voní jehličím.
Já to tam znám, tam na Roverských horách,
když na skály své Ahoj zakřičím.

Ať slunce pálí, či je po kolena sněhu,
z nebe se řítí deště vodopád,
podzimní mlhy mají svoji něhu,
zem Roverů mám já hodně rád.

Někdy je nás tady velká síla,
jindy se tu můžu toulat sám.
Ochrání mě stará dobrá víla,
co ji zrodil dávný oceán.

Já to tam znám, tam na Roverských horách,
kde kvete vřes, zem voní jehličím.
Já to tam znám, tam na Roverských horách,
když na skály své Ahoj zakřičím.

Já to tam znám, tam na Roverských horách,
kde kvete vřes, zem voní jehličím.
Já to tam znám, tam na Roverských horách,
když na skály své Ahoj zakřičím.

Autorem textu, který je zároveň písničkou, je kamarád Ronny. A když se to zpívá, zní to takto.

* * *

Jen málokde lze objevit na tak malém území vedle sebe tolik rozdílných přírodních scenerií a krajinářských typů, jako v místech, kterým se říká Máchův kraj. Jen tady lze za pouhou hodinu pohodlné chůze vystřídat nejprve cestu úzkým skalnatým kaňonem, aby se vzápětí poutník zastavil na strmé vyhlídce a překvapený nad krásou lidmi jen málo dotčené krajiny pohlédl na horizont skal, strmých kopců se siluetami hradů a tmavých lesů. O několik minut později se pak už pro změnu může pocestný chladit v říčním meandru nebo v rozlehlém rybníku, mezi které jen občas „zapadne“ malá vesnička s útulnou hospůdkou. Ani se člověku nechce věřit, že stojí jen několik desítek minut jízdy od milionové Prahy...

přečteno kdesi na internetu

* * *

Večer na Jezevci... Skála nad kempem se proměnila v oranžovo-šedou zebru, ze stromů ptáci zpívali na dobrou noc. Poslení písničku dne. Mě to však táhlo na okraje skal - zde jsem mohla nejlépe pozorovat večerní divadlo se sluncem v hlavní roli... Žhavý kotouč se pomalu zakusoval do svahů Sedla, okolní krajina dostala nachový nádech. Krátká dlouhá chvíle a po slunečním poslu zbylo jen pár červánků. Nastalo ticho. V Blížákách zahoukal večerní vlak. Ve Hvězdě se rozštěkali psi. Od nohou se pomalu plížil večerní chlad. Na Roverky se snášela další teplá noc babího léta...

můj zápis v jedné kempovce