Zamyšlení nad tím, co je tramping

Jsme trampové, věční tuláci,
jsme ptáci, kteří rozumí,
jsme zloději krásy a vandráci,
jsme plavci na voru do Země tří sluncí,
jsme, co jsme, a víme svoje,
a proto se nám jednou za týden nechce spát...

Miki Ryvola, z filmu Potlach (1965)


„Co je vlastně tramping? Na to může být řada odpovědí. Třeba se dá říci, že trampové jsou lidé, kteří tráví většinu volného času bloumáním po lese a pokud možno nastrojení buď do maskáčů nebo do traperského oděvu. Spí v lese a tamtéž občas pořádají slavnostní ohně. Někteří z nich také jezdí na různé folkové festivaly, countrybály atd. Tahle odpověď popisuje jen vzhled trampů, ale neřekne nám nic o důvodech, proč to dělají. Český, potažmo československý tramping má bezmála stoletou historii. Měnil se stejně, jako se měnila i doba v níž existoval...“
Tramping... Nechci se pokoušet definovat tento pojem, to už učinili jiní přede mnou a jistě i učiní po mně. Tramping je svým způsobem věčný. Nazývejme ho jak chceme. Byl tu vždy. Je to lidská touha po svobodě a volnosti.

„Jsem tramp a dobře vím, v kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku tak slabou, abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením a který se blýská radostí, když navečer skončím pochod a on se může zahryznout do chleba. Mám popraskanou kytaru, slepenou smolou a ona mě učí novým lesním nářečím. Jsem tramp a hodnoty, kterých si cením, jsou asi stejně podivné, jako já.“
Je to jedna z mnoha cest. Ne jediná správná. Já si ji takovou našla.

Je to světlo ohně, tóny kytar, krvavé západy nad strmými svahy lomů, ranní probuzení v červáncích po studené noci, zrníčka písku v ešusu s čajem, křišťálová studánka s chladivou vodou v žáru léta, hořící kamínka ve srubu v lednových mrazech, strom, jenž se snaží růst na téměř kolmé skále, srnka, která se pase na loučce ztracené v hloubi lesa. Je to názor na svět a život. Věčná cesta, věčné toulání, věčné hledání.
„Nadevše jsou mi vzácná křesla z chorošů a mechu, kamenné stoly, benátská zrcadla studánek a pramenů. Jdu přes bludné kořeny za kouzlem svítících dřev, znám úplňky za zákeřnými bažinami a vím, kam si mohu kdykoliv zajít pro trochu krušného strachu a užaslé bázně.“

Trampem se většinou nazývá ten, kdo se tak cítí. Já sama si nejsem tak jistá, zda je pro mě ono označení vhodné, či jsem-li ho hodna. Raději se nazvu vandrákem, o tom sporu být nemůže.

Přesto člověk často potkává trampská individua táhnoucí z hospody do hospody, vandrující jen po campech, málem neschopných spát normálně v lese, objíždějící potlachy, koncerty a jiné trampské akce... Bohužel, právě tito jsou nejvíce vidět a slyšet. A tak bývá s oblibou sváděno na trampstvo vše možné: odpadky v lese, plašení zvěře či ničení archeologických nálezů...
„Trampy pronásledovaly dva nejhorší totalitní režimy 20. století nacismus a komunismus. Proč? Odpověď je jednoduchá a zároveň nám zodpoví otázku ze záhlaví. Na trampech vadila především jejich nezávislost a svobodymyslnost. Nepodléháme nikomu a ničemu. Jsme závislí jen na chuti zabalit si bágl a vyrazit k obzoru. Je to prostě tak – tramping je především SVOBODA. A tak to zůstane i nadále. Trampové tu budou. Nikdo a nic je nezničí.“

Při psaní textu byly použity citace z trampského časopisu Sdruženec a textu Mikiho Ryvoly

* * *

Jsme tuláci

Jsme tuláci, jen matka Země zná vznešený náš dávný rod,
a tam, kde lesy černají se temně, kde slunce zlatí stříbrné vlnky vod,
tam, všude na světě, je domov náš.

Jsme tuláci a v našich srdcích buší krev dávných tuláků,
co svět je znal, ty jejich písně bouře nepřehluší,
i skály ozvěnou je nesou v dál.

Jsme to, co země rodí a znovu ztrácí,
a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní,
jak ptáci.

Nás netíží starého světa okovy, sraz orla k zemi, zlom mu křídlo,
však ze zraku mu nevymažeš přec ten obraz skal,
kde volné měl své sídlo, i kdyby´s zlatou dal mu klec.

To jen člověku, jenž v marné touze všem bohům rovným přál si být,
kolikrát stačí slovo pouze, okovy pozlatit
a pak řve a jásá, že zvítězila svatá věc,
svých vlastních katů slávu hlásá a stejná zůstala mu klec.

Jsme to, co co země rodí a znovu ztrácí
a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní,
jak ptáci.

A kdyby ten svět byl plný dravců, nás jejich lesk či sláva nezláká,
nám dražší jsou ty písně mořeplavců
a volné prosté srdce tuláka.

Harry Mitrovský