Silvestr (30. prosince 2009 - 1. ledna 2010)

Netradiční oslava konce starého a začátku nového roku konaná pro změnu na tradičním místě. Doporučuji některé pasáže brát s rezervou, znáte to - miliony krabů...

30. prosince 2009 - cesta k ostrovu

Byl už podvečer, když jsem dorazila na brněnské nádraží. Můj vlak již netrpělivě stál u nástupiště a za pár okamžiků jsem již uháněla houstnoucí tmou kolem trati. Mířila jsem na jedno menší nádraží, odkud jsem se chtěla vydat k Ostrovu, kde již od včerejška kamarádi oslavovali Silvestra. A nebyla to oslava jen lecjaká, na počest nového roku rozhodly se zde, Prácezbudovat nový srub namísto původního přístřešku. Jisté okolnosti mi neumožnili přijet hned včera, a tak jsem byla zvědavá, jak to tam vypadá, ale i jak mě kluci přijmou, když přijíždím později, zatímco oni už jeden den jistě tvrdě pracovali.

Když jsem na nádraží zamávala vlaku uhánějícímu do dáli, obklopila mě hustá mlha. Vydala jsem se, skoro poslepu tam, kde jsem tušila lidská obydlí. Kupodivu jsem bez nesnází nalezla cestu a nic mi nebránilo v tom, objevit se o něco později u Ostrova. Zde jsem sice neomylně prošla kolem chatek, ale pomalu začínala váhat, jak se dostat ke skalnaté šíji, která za nízkého stavu vody spojuje ostrov s pevninou. Byla jsem tu jen jednou, a to před půl rokem. Ale nebyl čas na dlouhé rozvažovaní, protože mlha se rychle měnila na vydatný déšť.

Poté, co jsem již půl hodiny bloudila po příbřežních skalách, bez světla klouzala ze skoro kolmých stěn zmáčených děštěm, rozhodla jsem se, že to nechám na ráno. ŠíjeNašla jsem si pěkný převis a jala se upravovat místo na spaní. Když tu náhle - ze skály nade mnou blikla baterka! Takle v noci? Na to se musím podívat. A on to byl Hynek, který se rovněž vydal na Sivestra později.
I blahořečila jsem onomu Godotovi a s pomocí jeho baterky i jeho samotného se mi podařilo zdárně překonat skály i kamennou šíji. A to už jsme stáli na plácku u ohniště, nalezli základy srubu a kamarády spící pod plachtou provizorně přidělanou na starý přístřešek. Nerušili jsme je, vybalili vlastní plachtu, ochutnali guláš ležící u ohně, v něž začínalo být více dešťové vody, než guláše a potom se konečně i my uložili ke spánku.

31. prosince 2009 - stavba, zelí, stavba, stavba...

Přes noc déšť ustal a my se probudili do jasného rána. Sbírajíc se ze svého super spacáku (komfort do plus pěti), shledala jsem, že mu navíc rozjel zip a že už to není to co bývalo... :) Kluci vytahovali pily a sekery a já mezitím nakrájela chleba a slaninu k snídani. Poslední den roku pomalu začínal.

Po snídani byl Hynkovi udělen „kvest“ za pozdní příchod (na mě se asi zapomnělo) - dojít do vesnice pro chleba a vylovit z přehrady zelí, které tam včera klukům spadlo při trasportu vozíku a kamen přes šíji. Archeolog ŠmoulaTen neprotestoval a asi za hodinu se vrátil se třemi chleby a zprávou, že k vylovení zelí je třeba lano, protože ona zelenina uvázla na ledě deset metrů od břehu. Ale bez zelí dobrá akce prostě nejde.

Mezitím někteří stavěli stěny srubu, jiní nosili kmeny a opracovávali je a Vojtu jako obvykle chytil kácecí amok, při čemž mu poháhali Jerry se Svištěm 2. U ohniště jsem zůstala já se Šmoulou. On za účelem dolování kamenů na zpevnění základů srubu, já vaříc těstoviny v gulášovém základu z minulého dne. A pak přišel ten „objev“. Šmoula to s kopáním nějak přehnal a pomalu již mizel pod zemí, když volá, že našel jakýsi střep. A druhý... Třetí... Čtvrtý... Skočila jsem pro svůj šátek a na chvilku ho měla plný střepů jakéhosi hliněného džbánu, snad vyhozeného v místě bývalého ohniště hledači lesních plodů či rybáři. Zmocnila se nás hledačská horečka, připadali jsme si jako archeologové a já při tom málem zapomněla na těstoviny. Naštěstí se moc nerozvařily...

Pomalu nadcházela doba vhodná pro oběd a k ohništi se trousili lidé ze svých pracovních stanovišť. A právě nyní přišla ta pravá chvíle vyhlásit výsledek koupací sázky, která se již táhla od května. Jelikož jsme se shodli na tom, že dnes se koupeme všichni, říkali jsme počty svých dní plus dnešek. A výsledky byly překvapující. Vyhrala jsem to já. Dokonce i Vojta měl míň. nějak se mi tomu nechtělo věřit.

Řeč se stočila opět na zelí. Hynkovi se ho totiž nepodařilo vylovit ani s lanem. Tak Vojta nevinně plácl: „Kdo měl nejvíc koupacích dní?“ Vzala jsem si to osobně, ačkoli mě k tomu nikdo nenutil a šla se na zelí podívat. Trůnilo na ledě, asi uprostřed šíje, minimálně deset metrů od jakéhokoli břehu. Šíje„Jsu nějaký máslo, nebo co?“ Nechala jsem si jen tričko a šplhala po šíji. Jednou mi uklouzla noha a tím jsem si ověřila že led u kraje není pevný a hloubka asi nebude malá. Dorazila jsem až k místu, odkud to bylo k zelí nejblíž. Teď už jsem musela. Vrhla jsem se do vody a okamžitě zapadla až po hlavu. Zkoušela jsem pevnost ledu. Lámal se a byl mokrý. O kus dál se mi ale podařilo na led dostat. Všude se ozývalo zlověstné praskání, ale zatím jsem se držela na hladině. Pomalu jsem se plazila vstříc zelí a led nabýval na pevnosti. Už jsem byla u něj. Sedělo si tam jak zajíček ve své jamce. Ale jak zpátky? Stoupnout si nemohu, ruce potřebuji. Kutálela jsem tedy zelí před sebou a modlila se, aby se nepropadlo. Zbývalo pár metrů a tenký led se opět ozval. Křach. A byly jsme ve vodě. Rychle jsem se potopila pro zelí, než stihlo klesnout ke dnu a plavala ke břehu. Cesta po šíji se zmrzlými prsty, naboso a se zelím v jedné ruce, když potřebujete tři pevné body, byla nevšední zážitek. Ale dopadlo to dobře.

Stavba srubuStavební dělníky jsem zastihla asi tak v půli oběda a myslím, že jim zelí přišlo vhod. Když se nám podařilo přilákat z lesa i káceče Jerryho, udělali jsme společnou fotku, protože Tomáš muset už jet domů. Ale již se neflákat, nejíst, nefotit a stavět. I já jsem byla zbavena své vařící fukce, protože už vařit nebylo co. Stěny srubu rostly utěšenou rychlostí a po nějaké době jsme se sehráli na dvě party, které spolu málem závodily, kdo to bude mít dřív. Pokračovali jsme, ačkoli se již dočista setmělo. Střecha byla již hotová, stěny pomalu dosahovaly tři čtvrtě výšky, dovnitř se instalovaly kamna a zatopilo se. Začalo se v výrobou postele. V této fázi práce mě bolela noha, snad naražená při pádu ze šíje, čím dál víc, až jsem nakonec vysrabila a jen se krčila v koutku. Kluci pracovali až skoro do půlnoci.

Těsně před úderem dvanácté seběhli k vodě, kde se vykoupali. Dohrabala jsem se za nimi a společně jsme si přuťukli Rychlými špunty v různých netradičních nádobách (já měla půlku PET lahve, někdo třeba víčko od ešusu). Hynek nám z vody popřál nějaké šproťárny do nového roku a šlo se nahoru.

1. ledna 2010 - oslava a návrat

Jakmile se ve srubu nedodělané stěny zakryly dekami, rozjela se silvestrovská (či spíše novoroční) oslava se spoustou jídla a málem pití. Proto byl po chvíli Svišť 2 vylosován jako nosič vody. SvišťMezitím jsme si vymysleli novoroční předsevzetí a když přišel Svišť, tak si je i rozdali. Při slavností příležitosti Hynek neoponenul vyprávět vitp o starém Mrkvezounovi ani zahrát Shanea. Pak se dlouho hrálo na kytary, při čemž Svišť zkusil na kytaru všechny braky, které snad znal. Lidé se postupně vytráceli, ať už utíkali před Svištěm nebo byli unavení, do přístřešku u srubu. My, kteří, jsme chtěli spát ve srubu jsme počkali asi do pěti do rána, kdy konečně i Svišť schoval kytaru a odebral se ke spánku.

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když jsme se uráčili vstávat. Honza se s námi rychle rozloučil a odjel, protože ho doma čekaly nějaké povinnosti. Já jsem také váhala, zda odjet. Nebylo mi mnoho dobře a navíc jsem počítala, že bych v tuhle dobu měla odjet. Rozhodla pro první možnost, přestože mě od ní mnozí zrazovali. Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem tak učinila, protože bolest v noze to bylo stále větší a myslela jsem, že nedojdu ani na vlak. Naštěstí jsem však stopla auto s dvěma kluky, kteří na nádraží hodili. A vlak jel za chvíli...

Tak takový byl letošní Silvestr. Bohužel mi uvědomuji, že jsem některé lidí zklamala, snad i sebe, byl to ale nezapomenutelný zážitek. A zřejmě stál i za tu ortézu a berle. Je to báječný pocit, když po nás zůstane něco, co může sloužit i druhým.

Čáp - Honza - Hynek - Jerry - Jauvajz - Kawi - Svišť 2 - Šmoula - Tomáš - Vojta (podle abecedy)