Perpetuum

První klip, na kterém jsem kdy měla tu čest se podílet, byl inspirován tehdy probíhající dlouhodobou hrou Perpetuum a pátráním ve staré továrně. O tom jak probíhalo natáčení
(a zároveň pátrání) v obřanské továrně se můžete dočíst níže.

Natáčení „hororu“ (10. listopadu 2006)

... Sraz byl v půl páté na nádraží. Nějakou dobu jsme ještě čekali na Renču, která měla přijet z Lysic. Mezitím se u nás zastavil Jauvajz, který jel na Stínadla do Vyškova. Pak už přišla Renča a mohli jsme vyrazit. Bylo nás sedm: já, Myška, Renča, Šmoula, Krychlík, Jerry a Jestřáb. Jeli jsme čtyřkou na Maloměřický most, kde tramvaj končila. Jerry s Krychlíkem se vsadili a začali přímo v šalině na podlaze dělat sedy-lehy. Tvářila jsem se, že ale vůbec neznám. :)

Počkali jsme na další, a ta nás dovezla k dalšímu mostu, tentokrát obřanskému. Na zastávce jsme spatřili Čápa a nějakou holku z Kentauru, která se s ním zrovna loučila a další tramvají odjela.

Za mostem se tyčila továrna. Tmavá a opuštěná. A právě tam jsme se měli vydat. Jen mě trochu překvapilo, že je tak blízko zastávky.

První záběry

Ještě dříve než jsme se dostali za zdi továrny, jsme točili pár záběrů na dětském hřišti vzdálenem odsud dvě zastávky. Jak záběry vypadaly? Sešli jsme se na hřišti a četli Klubovního hlasatele. Hrozně nás nadchnul komiks a řekli jsme si (jen v duchu, samotný film byl němý), že se do továrny podíváme také.

Z těchto záběrů nic moc nebylo, byly dost tmavé. Neměli jsme totiž pořádnou kameru, Čáp a Myška točili na foťáky. Jak jsem už napsala, záběry se nepovedly. A já jako rekvizitu obětovala kus koláče. Jen tak pro nic za nic jsme ho snědli... :)

Opakovali jsme tedy toto čtení Klubovního hlasatele na zastávce, kterou dobře osvětlovala reklama. Na konci, po přečtení komiksu, jsme nadšeně běželi do továrny.

Průzkum a natáčení v továrně

Nyní tedy nastala pravá chvíle pro přesun zpět k továrně. Dostat se do ní nebylo zase tak snadné. (Cesta, která je zde popisována byla možná před třemi lety. Jaký je současný stav továrny, netuším.) Šli jsme po skupinkách. Došli jsme skoro na konec mostu. Zde jsme přelezli zábradlí a skočili na širokou trubku vzdálenou něco přes metr. Po ní jsme se dostali za roh. Zde byl takový plůtek. Ten jsme za pomoci hromosvodu a jiných drátů přelezli. Dále jsme pokračovali po trubce až k jakési budce, kde jsme seskočili. Bylo to docela akční, protože nás nikdo nesměl vidět, po mostě ale jezdila auta, autobusy, chodili lidé...

Ta budka, u které jsme seskakovali, byla taky akční. Přímo před vstupem byla díra. A docela nenápadná a hluboká. Vnitřek boudy tvořila taková lávka - ve stejné výši jako práh, asi o metr a půl níž byl zbytek prostoru ...

... Do samotné továrny jsme vnikli bez problémů. Nacházeli jsme se v rozlehlé hale, plné všeho možného, hlavně cihel. Propátrali jsme okolní místnosti. V jedné, kde byly skříňky, jsme točili, jak pátráme.

Přesunuli jsme se dodalších pater a natáčení se rozjelo naplno. Celý příběh byl vlastně založený na tom, že pátráme v továrně a všichni postupně umíráme. Po továrně nás také pronásledoval bláznivý hlídač, kterého hrál Jesťa.

Čas mezitím letěl jako splašený. Abychom dosáhli lepších záběrů, čekali jsme skoro přes hodinu, až přijede Hyňas s kamerou ....

Pátrači a jejich smrt

Jerry: umírá jako první, zabit elektrickým proudem
Krychlík: utíká a vletí do dveří, dveře ale vedou ven; ve třetím patře a není tam balkon
Šmoula: další smrtelný pád, tentokrát ze střechy (původně měl zemřít jako čtvrtý)
Kawi: je slyšet záhadný zvuk, vzápětí na ni padá zvon
Renča: hlídač ji zavřel v místnosti, ze které se už nedostala ven

Sláva... Je tu kamera!

... Hyňas přijel zrovna, když jsme byli na střeše. Já jsem se už vracela dolů, už jsem jednou nohou byla na žebříku, když na mě zezdola někdo vybafl. Docela jsem se lekla, protože přece všichni byli nahoře... Kamera tedy byla tu a začalo se pořádně točit.

Moje smrt

Někde, tuším v třetím patře jsme objevili kobový předmět podobný zvonu. Ten způsobil mou smrt. Samozřejmě jsem po tom vstala z mrtvých, jinak bych tohle nepsala...

Lehla jsem si na zem a zkoušelo se na mě položit ten zvon tak, aby to vypadalo, že mě zabil. Při prvním pokusu mi ti inteligenti položili hranu zvonu na krk, ale naštěstí jsem protestovala dřív, než ho stačili pustit úplně. Ale i tak to nebyl můj nejpříjemnější pocit...

Jak vypadala celá scéna? Vběhli jsme... a kdo vlastně? Já, Šmoula a Renča... Tři poslední živí... vběhli jsme do slepé uličky. Byli jsme asi v polovině, když nás Šmoula, který běžel první, zastavil. Zaslechli jsme podivný zvuk... Jakési bimbání či co... Nevěděli jsme, odkud se ozývá a rozhlíželi se kolem. Další závěr byl na pohupující zvon. V třetím záběru jsem se podívala nahoru... A strnula hrůzou... Trochu jsem se přikrčila, snažila se uhnout a s vytřeštěnýma očima stále zírala vzhůru... V posledním záběru jsem ležela na zemi a na mně ten zvon. Renča a Šmoula se ke mně přiblížili, zkusili tep. Nic. Tak raději rychle zmizeli.

Když ze mě konečně ten zron sundali (už mi pomalu odumírala otlačená ruka), málem jsem se skácela znova, jak se mi zatočila hlava. Jo, nejsem zvyklá, každý den na mě nepadají zvony... :)

„Vycpávkové“ záběry

Aby ve filmu nebyla samá úmrtí, natáčela se i spousta záběrů, co byla mezi tím. Třeba jsme lezli po žebříku. Nebo jsme chodili kolem výtahu či proběhli místností a zapadli do nějakých dveří. Také jsme si v jedné místnosti prohlíželi takové cedulky, které tam byli pověšené.

Konečně jsme dotočili... Bylo asi deset hodin. Opouštěli jsme továrnu, při čemž Šmoula spadl do té díry před budkou, ale nic se mu nestalo. Venku na chodníku byl ještě vyfocen Šmoula, protože spadl ze střechy. Zrovna přijížděla tramvaj, rychle jsem dofotili, mrtvola i fotograf se rozběhli a ještě ji taky chytili.

Dotáčení (13. listopadu 2006)

... Myška nám napsala, že je třena dotočit nějaké záběry. U nádraží nastupil Čáp a jeli jsme na Maloměřická most. Čáp říkal, že má nějakou akci s Kentaurem, ale pokud nikdo nepřijde, jde s námi. Na Mostě čekali Jerry a Myška. Stáli jsme tu asi do čtyř. Nikdo z Kentauru nepřišel, jeli jsme společně dál.

Na zastávce u továrny čekal Šmoula, byli jsme tedy už všichni, co měli dnes přijít. Bude se to těžko točit, když nás tu polovina není... Točit ale musíme, Myška říkala, se sposta záběrů z kamery nepovedla. Točí se tedy zase na foťák.

Dnes bylo daleko těžší se do továrny dostat, protože jsme tam šli asi o dvě hodiny dřívě a bylo ještě dost světlo... První šel Čáp, pak já se Šmoulou. Když jsme vše přelezli a stanuli u boudy, spatřili jsme, že přímo proti nám svítí světlo z okna. V pátek tam svítilo jen jedno okno, a to docela vzdálené, teď tu svítila celá budova a za okny přecházeli lidé. V pátek jsme tudy tiše prošli a nic se nestalo. Dnes to ale nepůjde.

Počkali jsme na Jerryho a Myšku. Rozhodli jsme se pro náhradní řešení vstupu do továrny. Vylezli jsme znova na tlustou trubku a po ní se vplazili do okna. Já jsem lezla tak šikovně, že jsem rozbila položené sklo. Jerry mě málem zabil. Myška si zase rozřezala ruky do krve. Pak ještě někdo udělat takový manévr, že ze zdi s velkým rámusem opadala část kachliček... Prostě jsme měli fakt štěstí. Ale žádné katastrofální důsledky naše chování nemělo.

Začali jsme tedy točit. Museli jsme úplně změnit pořadí úmrtí, protože tu nemohli být ti, co tu nebyli... :) Natáčeli jsme hlavně na střeše, jak Šmoula umírá. Měla jsem pořád nutkání se smát...

Skončili jsme poměrně brzo. Čáp říkal, že tento film bude takový zkušební. Příště budeme točit za světla a více rozpracujeme scénář.

Nakonec jsme už nic dalšího na toto téma nenatočili, ale uvažovalo se o tom. Dalším naším výtvorem byl až klip propagující závod Šalinění.