Příběh,
jenž se odehrál posledního dne měsíce února

4. místo v kategirii Próza do 23 let
Trapsavec 2014


Mrazivé zimní odpoledne, konec února. Zamyšleně civím do počítače. Zase jsem si říkala, že bych mohla něco poslat do Trapsavce a zase teda nic. Dneska je uzávěrka. I kdybych teď nakrásně dostala naprosto úžasný nápad, nejspíš bych ho nestihla předat virtuálnímu papíru a včas odeslat. Ale já stejně žádný nápad nemám.

Raději jsem civění po pár zbytečných minutách nechala a šla spát. Cítila jsem se unaveně – byť se teprve začínalo šeřit. Celý den byl takový nevlídný, depresivně zamračený, že přímo sál z člověka energii. Sice jsem měla víc jiných věcí na práci, nicméně jsem cítila, že tady rozhodně platí, že ráno je moudřejší večera. Nebo zamračeného odpoledne, v mém případě.

* * *

Moc dobře se mi ale nespalo. Zdály se mi podivné sny, které se střídaly, jak krajina za oknem vlaku. Anebo spíš jako krajina v bouřce – záblesky obrazů rychle mizely a měnily se v děje nové, nesouvisející. Převalovala jsem se, hlavu skrytou pod polštářem. Z neklidného snění mě vyrušil podivný zvuk, něco mezi zaklepáním a zaškrábáním na dveře.

Otevřela jsem oči. Byla už tma, pokoj osvětlovalo tlumené světlo lamp z ulice. Stejně jsem pořádně nespala, proto jsem se zvedla a prošla ztemnělým bytem ke dveřím. V kukátku jsem na tmavé chodbě nikoho nezahlédla, popravdě – ani jsem tam nikoho nečekala. Jen jsem možná v hloubi duše chtěla mít jistotu, že neuvidím bílou paní nebo nějakého mlžného bubáka. V duchu jsem se té představě zasmála.

Pomalým krokem jsem se ubírala zpět do postele a doufala, že teď snad už pořádně zaberu. Cestou moji pozornost upoutalo zablikání notebooku na stole. Co kdybych přece něco napsala? Některé výjevy ze snů byly docela zajímavé a použitelné. Měla jsem chuť to ještě zkusit, zdálo se mi, že mám mnohem více energie než odpoledne. Navíc dost možná, že hned tak neusnu a jen bych se zase v polospánku převalovala.

Pustila jsem znovu počítač. A světe div – se, psaní se dařilo. Hned jak se dotkla klávesnice, slova se mi rozběhla, písmenko za písmenkem, myšlenky se rojily jako hejna zdivočelých včel a jen tak tak jsem je stihla do síťky wordovského dokumentu pochytat. Příběhy naplněné chmurnými snovými představami střídaly touhy po slunném letním dni, pravém opaku chladné noci za oknem. Na papíře se rozehrávaly příběhy osudových lásek i podivných bytostí plížících se za tmavých nocí hlubokými roklemi. Na co próza nestačila, tam nastoupila báseň, která naznačila, nedořekla, nechala viset pár slov ve vzduchu.

Překvapovalo mě, jak mi to najednou jde od ruky. Čas jakoby se zastavil. Pouze ťukání po klávesnici se rozléhalo ztichlým bytem. Sice jsem možná chvílemi měla dojem, že jsem opět zaslechla sotva znatelné zvuky za dveřmi, ale skoro jsem je nevnímala – a pokud ano, pak mi posloužily jako inspirace k dalším zápletkám o podivných strašidlech i zcela prozaických rozuzleních.

Hodiny se již nakláněly k půlnoci, když horečné bouchání do písmenek ustalo. Dokončila jsem psaní a posléze i opravy svých povídek a básní. Ještě jednou jsem všechny texty projela očima. Nezdálo se mi to vůbec špatné. A potom šup s nimi do mailu – a odeslat. Uf. Zhluboka jsem vydechla

Rukou jsem si otřela čelo. Docela bláznivé – celý rok nic a teď napíšu tolik textů za pár hodin. A vlastně zcela mimochodem – stačilo zapisovat myšlenky řinoucí se z hlavy. Hotový vodopád myšlenek...

* * *

Pak jsem ho uslyšela znova. Ten zvuk. Silněji než předtím. Opravdu se zdálo, že vychází zpoza dveří. Tentokrát jsem se už nedívala kukátkem, dveře jsem rovnou otevřela. Sama sobě jsem se divila, kde jsem vzala tolik odvahy. Ale měla jsem z úspěšného psaní jakousi povznesenou náladu a vůbec si nepřipouštěla, že by za dveřmi mohlo být něco nebo někdo nebezpečný.

Chodbu ozářil proud světla z bytu. Stála tam. Vysoká postava, dívka by se dalo říct. Světlé vlasy měla propletené loňským listím a podivnými květinami, jejichž jména jsem neznala. Voněly hezky. Na sobě měla cosi, co se snad nosilo někdy v devatenáctém století, doplněné kusy čehosi, co působilo jako obyčejná československá celta. Vlastně jí to docela slušelo. Co však moji pozornost upoutalo nejvíc, byl věnec, který měla kolem krku. Až podezřele připomínal vyvržené vnitřnosti.

Potlačila jsem výkřik a výškový výstup obsahu mého žaludku, který dostal chuť se na celý výjev podívat osobně. Postava se na mě usmála. Mile a příjemně. Nervozně jsem se usmála také. Pak mi to došlo. Pohlédla jsem jí do očí a zašeptala: „Díky!“

Díky, díky vám, že jste přišly – vandrácká múzo a básnické střevo!