Písemná maturitní zkouška z českého jazyka

...studené vysvědčení vezme, co bylo kdysi...
Karel Kryl, z písně Zkouška dospělosti


Ze čtveřice témat, která se mi nabízela, jsem si vybrala „náboženskou úvahu“, protože mi přišla nejschůdnější k sepsání. Ze čtyř hodin, určených k psaní, jsem využila slabou polovičku, pak jsem vstala, práci odevzdala a k údivu všech odešla. Několik dní jsem potom z toho měla velmi špatný pocit. Že však práce, rychle napsaná, nedopadla zase tak tragicky, svědčí i hodnocení mého češtináře (a zároveň básníka Víta Slívy):

Práce vynikající. Založená na té nejosobnější zkušenosti. Poctivá. Hluboká. - Nadto bez stylistických vad. Pravopisně zdatná. Není co dodat.
Stupeň prospěchu: Výborné!

Téma: Bůh, jak jde mým životem (úvaha)

Půjdu a řeknu mu slzami bolestnými:
„Hleď, já jsem trpěla...“ On na mne pohlédne.
Čas půvab vzal mým dnům a tvář mou změnil s nimi,
leč Otec pozná mě i v bídě bezedné.

Marceline Desbordes-Valmore: Odříkání

Babička pocházela ze Sovětského svazu. Děda byl spolehlivý soudruh, aktivní ve straně a držitel několika diplomů za vzornou práci. Moje rodiče nikdy náboženské záležitosti nezajímaly. Prostě na to nebyl čas. Celý týden dřít v práci a pak neděli, tu chvíli zaslouženého odpočinku, „zabít“ v kostele? To sotva.

Jen jednou se mnou vydali do oné budovy. Ale spíše jsme tam šli tak, jak jiní chodí do divadla. Na představení, nic víc. Bylo to někdy o Velikonocích. Ponuré šero kostela, prostora osvícená jen září svící a dojímavý žalostný zpěv. To se mi tenkrát vrylo hluboce do paměti. Spolu s pocitem něčeho tajemného, velikého, nevysvětlitelného.

Jsou chvíle, kdy „svého“ Boha „prostě potřebuje“ snad každý z nás. Ty chvíle, kdy je tak sám, opuštěný se svým smutkem, když tu není nikdo, kdo by ho vyslechl. Tehdy, když svěřuje své boly prázdné zdi ztemnělého pokoje či patníku u cesty, tehdy by rád věřil, že existuje Někdo, komu na něm záleží. Kdo ho má rád.

Znám však i okamžiky, kdy se mi vydaří něco opravdu povedeného, kdy slavím úspěch. A to takový, že se mi ař vkrádá myšlenka, zda to je jen čistě moje zásluha. Opravdu každý „kope“ jen sám za sebe? Není tu Někdo, komu mohu být za své úspěchy vděčná?

A vždy, když jsem na svých toulkách přírodou nalezla uprostřed tmavého lesa slunný palouček s hebkou trávou, když jsem z vrcholu kopce sledovala temné vrcholky stromů na rudofialovém nebi západu, když jsem za parného dne objevila ve skalní soutěsce zurčící potůček, tehdy jsem ptala do třetice, copak to povstalo vše jen tak, samo od sebe, copak tu není Někdo, kdo to má všechno „na svědomí“?

Společnost, tedy aspoň její nábožensky založená část, mi hned poskytla pohotovou odpověď. Je to Bůh. Ten náš Bůh. I přála jsem si poznat tohoto Boha. Studovala jsem různé knihy, diskutovala s mnoha lidmi, do kostela se málem přestěhovala... Ano, tento Bůh je ten Někdo, říkala jsem si. Rozhodla jsem se, že se nechám pokřtít. Měla to být koruna mým snahám, mému hledání. Můj velký den. Velký den s Bohem.

Opět ty svíce, šero, jímavý zpěv... Ale to tajemno jsem již necítila. Bylo to jako v divadle, kde každý odříkává text své role. Kouzlo bylo pryč. Jak báseň jsem recitovala slova, která jsem měla v daný okamžik vyslovit. Jen ta a žádná jiná. Květiny, dárky, blahopřání... Lidská slavnost.

A dál jsem chodila do kostela. Každou neděli. Rutina. Odříkat si tam to, co se očekává, že řeknu. Cítila jsem, že tohle není ono. Nenaplňovalo mě to. Církev na mě působila skoro jako nějaký politický spolek. Strana, která mi vnucuje své názory. Žádné jiné nesmí být. Jen tohle je pravda. Nic jiného. Všichni ostatní se mýlí. Kde jen vzala ten „patent na pravdu“? V duchu jsem se sama sebe ptala. Je to jen lidská instituce, chce získat moc, všechny nás ovlivnit. A zneužít pro své cíle. Jaké cíle? Nevěděla jsem. Zmítala jsem se v úvahách a nejistotě. Cítila jsem, že se mi ten Někdo pod nánosem pochybností pomalu ztrácí...

Pak jsem jednou místo kostela jela s kamarády na vandr. Bylo to pěkné. A další víkend zase. Najednou jsem již necítila potřebu ani povinnost vysedávat dále v kostele. A tak jsem zase ležela na plošině vysoké skály, sledovala plující oblaka, nesl se ke mně zpěv ptáků smíšený s tóny kytary. Ano, tady jsem byla na správném místě. Ano, tady jsem opět cítila tu stopu Něčí existence.

Ale nebyl to konec mé cesty. Nebyla jsem ani o krok blíže poznání, kdo je ten Někdo. Je to však v mezích lidského chápání? Potřebuji tohle vědění ke šťastnému životu? Proč chce člověk všechno uchopit, popsat, pojmenovat? Copak není lepší raději rouška tajemna, jen letmo poodhrnutá? Tolik otázek, kde jsou však odpovědi?! A tak zůstávám stále Hledajícím a kráčím svou životní cestou vstříc Odpovědi, která na mě čeká na samém jejím konci.